Ti dva obtloustlí tatíci postávající na rohu frekventovaného podchodu se kradmo rozhlíželi po kolemjdoucích. Kdykoli zaslechli slůvko v cizí řeči, rozhlédli se znovu – obezřetnost sama – a vnořili se do proudu spěchajících, aby exotickou rybičku lapili.

Choť se toho podvečera vracel s dětmi domů, když jeden z tatíků přikročil i k němu: "Cizinecká policie," ohlédl se pán přes rameno, než Choti ukázal odznak ukrytý v dlani, "můžu vidět vaše doklady?"

 

"Nech toho, to je v pořádku," zasáhl otráveným hlasem zpovzdálí druhý tatík, když popatřil na relativně bledé tvářičky Choťových ratolestí.

 

První se ale nechtěl jen tak vzdát. Vzal si od Chotě průkaz, prohlédl ho a vrátil – "Vždyť jsem ti říkal, že to je v pořádku!" triumfoval Druhý z rohu.

 

"A průkaz zdravotního pojištění?" doufal ještě První.

 

"Vy teď pracujete i pro pojišťovnu?" podivil se Choť, zatímco z rohu se ozývalo: "Ježííííšííí, vždyť ti říkám, že to je v pořádku!"

 

"To je zákon," pravil První, aniž by si všímal Druhého. Ale ještě než Choť sáhl do kapsy, aby dokázal i svou léčitelnost, První dodal: "Máte ji doma, že? V pořádku, tak jděte."

 

"Co by asi tak dělali, kdybych utíkal?" přemítal pak doma Choť. "Vždyť vypadali, že by nedoběhli ani k nejbližším schodům…"