V celkem nevinné knihovní rubrice se pod článkem o satirickém románu Monga Betiho objevil Sandemoseho komentář:

„Přestaňte už bělochy tím pocitem viny mlátit po hlavě.Nebo přijde nějakej Hitler,a budete se divit taky.“

Od té doby se zamýšlím nad „pocitem viny“ ze všech stran, aniž bych byla o něco moudřejší. Za aktivity francouzských kolonialistů a katolických misionářů před sedmdesáti lety v Kamerunu se totiž necítím o nic „vinnější“, než se cítím za Bobligovy čachry ve Velkých Losinách, za  řádění Ustašovců na Balkáně, za nacistické koncentrační tábory nebo za vyvraždění rodiny apačského náčelníka Goklayeha.

Přemýšlím i o tom, jestli by se – v rámci zachování harmonie a míru ve světě, jak názor komentátora napovídal – nemělo mluvit jen o hezkých a pozitivních věcech? Jestli by se neměla veřejnosti znepřístupnit všechna umělecká díla, pojednávající – ať už obrazem nebo slovem – o válečných hrůzách, okupacích, kolonizacích, masakrech a zradách? Možná by bylo moudřejší zavřít do trezorů většinu děl Jaroslava Haška (kterého mi Mongo Beti v mnohém připomíná); dělal by tam společnost svazkům Remarqua a Rimbauda, Reinholda Schneidera, Forresta Cartera, Jana Otčenáška a Oty Pavla; vlastně i mnohé Jiráskovy knihy by patřily zakázat…

Opilý(?) náčelník z pohoršující ukázky z knihy Chudák Kristuspán z Bomby říká o misionáři:

„Co nás sem přišel otravovat do naší země, řekněte? Chcípal tam doma hlady, přivalí se sem, my ho živíme, podarujeme ho pozemky, on si postaví krásné domy z peněz, které mu dáváme, a dokonce mu půjčujeme na tři měsíce naše ženy. Ale jemu to pořád ještě není dost, nakonec nám bude zakazovat tancovat! Div nás nepřijde vyhodit z našich domů, aby si je přivlastnil, a on to ostatně stejně dřív nebo později udělá, já vám to povídám!“

a já se opožděně přiznávám, že tuhletu pasáž jsem vybrala jen a jen proto, že se mi zdálo legrační, jak se téměř doslovně podobá rozhořčeným steskům mnohých zdejších domorodců na adresu dnešních přistěhovalců (viz. třeba server Eurabia).

Ale výčitky svědomí za francouzské misionáře? Ty já tedy nemám… vy ano? *

* Obyčejně tu čtenáře do vyjadřování nenutím, ale tohle by mě opravdu zajímalo. Je běžné mít při četbě satirické knihy z válečného/koloniáního období (nebo období okupace) dojem, že na mě kniha osobně útočí? Je obvyklé cítit něco takového při sledování filmu nebo pohledu na obraz?  Anketu sem bohužel vložit neumím… 😦