Pod článkem o knížce se rozhořela zajímavá diskuse, která mě přiměla slíbit jedné z přispěvatelek další zamyšlení nad tím, co všechno je (může být) na jiném kontinentě jinak.

Je učitě známkou pokročilé asimilace (nebo taky bezbřehé naivity, případně komplexu z vlastního původu, ale tyto smutné varianty nechci uvažovat), když si cizinec myslí, že mezi „jeho“ kulturou a tou „jinou“ není v podstatě žádný rozdíl. V tom optimálním případě to znamená, že je schopný „přepínat kódy“  tak snadno, že je ani nevnímá… ale nikoho takového neznám. Což samozřejmě ještě neznamená, že nikdo takový není.

Ale přesto – když Senegalec (to jest osoba ze země, kde slovo „běloch“ je často synonymem pro vyjádření sousloví „dekadentní barbar“) tvrdí, že mezi Senegalci a Čechy neexistují kulturní rozdíly, není dobré nechat se ukolébat.

Ve zmíněné diskusi už jsem psala o tom, že v Senegalu je společensky navýsost nevhodné někomu (zvlášť staršímu, třeb i jen o maličko!) odporovat nebo (komukoli) říkat přímo, že něco nelze. Faux pas  cizinec spáchá i, když se při rozhovoru bude snažit svému protějšku dívat do očí nebo když dopustí, aby někdo cizí za jakýchkoli okolností spatřil jeho spodní prádlo.

Oproti tomu nesmí překvapit, že si někdo čistí zuby (ano, i kartáčkem a pastou) přede dveřmi na ulici a ještě u toho konverzuje.

A pokud je třeba něco někomu podat nebo si od někoho něco vzít, vždycky se k tomu používá pravá ruka.

Na další nástrahy kulturních rozdílů jsem přišla mimoděk v rádiu :

Přímo kritizovat je možné jen člověka, který stojí společensky níž, a to ještě jen za určitých okolností. Jinak je vždycky lépe vyjadřovat se nepřímo (a počítat s tím, že tak mluví i ostatní).

 

A proč jsem na to přišla v rádiu? Protože mi paní moderátorka mimo mikrofon „vyčetla“, že jsem příliš mírná a „při všech těch potížích, které jste s cizineckou policií měli“ jsem řekla něco v tom smyslu, že  „cizinecká policie nám nedělala větší potíže, než dělá ostatním cizincům“ – čímž jsem ale „po africku zdvořile“ nemyslela: „cizinecká policie je velmi vstřícná“, ale: „cizinecká policie děsně buzeruje víceméně všechny cizince“.

Pak existují věci, o kterých se nemluví vůbec. Počítání lidí, dětí, dobytka… respektive jen vyslovení číslovky v souvislosti s jejich počtem může vést k tomu, že někdo onemocní nebo dokonce zemře. Proto se používají zástupné termíny – místo „lidé“ se říká „boží dřívka“, místo „děti“ „stíny“. O těhotenství se nemluví vůbec, a pokud ano, pak jen v přibližných obratech („žena není zdravá“, „chová bříško na klíně“, „je těžká“). Nikdy se neptejte na termín porodu nebo pohlaví dítěte, natožpak na jméno. Pokud chceme vyjádřit potěšení nad dítětem, zvířete… v něčím vlastnictví, je zapotřebí za pochvalu přidat „mašalla“ nebo zvolání „kaar!“ (obojí proti uřknutí).

O pravidlech slušného chování u senegalské tabule jsem už psala TADY … a o složitých pravidlech udržování vztahů s jednotlivými členy rodiny zase příště.