„Hele, co si myslíš o pseudolásce?  To jako, že chlap si vezme ženskou a „milovat“ se teprv začnou, páč manželé se mají milovt. já vždycky tvrdila, že milovat se dá naučit – ostatně u mýho muže mi to trvalo dost dlouho. On třeba vůbec nechápe zamilování, kdy člověk nemůže jíst ani spát, kdy je schopen zoufalých činů. Dalo by se říct, že je až nenormální, ale přijde mi, že v Africe je to běžný?

Já vím, jaký to je, pro někoho totálně ztratit hlavu, ale občas mi přijde líto, že manželovo „miluju tě“ je takový prázdný… Nemůžu vyhrožovat, že ho opustím, páč by řekl: „tak běž“. Ale když vědci říkají, že zamilování je vlastně chemickej proces, kdy hormony z člověka udělaj magora, kterej jedná jak pod drogama, to znamená, že Afričani toho vůbec nejsou schopný, nebo jsou tak pragmatičtí, že případné vzplanutí dokáží potlačit? Je to rasou, nebo kulturou? Je láska výdobytek západní civilizace?“ psala kamarádka, když na ni dolehl (nejspíš) filosofický duch Vánoc.

Ne, žádná jasná odpověď ode mě nepřišla. Podělila jsem se s tou mladou paní (stejně jako pár dnů před tím s jednou zdejší čtenářkou) o názor, že ve většině světa manželství nepředchází láska: lidi se milují – nebo spolu aspoň vycházejí a respektují se – proto, že se vzali, žijí spolu a mají spolu děti, a ne naopak. A nejen že se jim to nezdá divné, ale taky se jejich svazky (nezaložené na vášnivé, „pravé“ lásce) obyčejně tak často nerozpadají jako ty naše „hodnotné“.

Nakolik má kultura vliv na naše jednání a prožívání, to už je otázka jiná. Kromě pozitivních emocí, jako je láska, máme i emoce negativní… a přesto se většina z nás ovládne a nedává jim průchod ani ve chvíli, kdy pudy velí pevně uchopit nejbližší tupý předmět a umlátit jím šéfa (nebo manželku), nebo utopit vyženěné dítě. Proč by potom vliv výchovy a okolí měl být menší, pokud jde o lásku, když nenávist udržet na uzdě dokáže?

Stačí se podívat na jazyky: v češtině můžeme milovat, mít rádi, nebo se nám může někdo jen líbit. Angličané takové nuance neznají – člověk miluje stejně tak manžela jako své přátele, jahodový koláč nebo lyžování. (Sloveso „like“ jsem v běžném životě, aspoň se mi to tak jeví, slýchala jen minimálně.)Francouzi jsou na tom podobně.

Wolofové milují dokonce na několik způsbů: mohou někoho/něco fonk – milovat a ctít celou duší, jako třeba vlast, jazyk, rodiče; mohou xeemeem – milovat a toužit po získání něčeho/někoho; xedd – milovat někoho výlučně láskou tělesnou; můžou dokonce i (hle!) nob – milovat romanticky, být zamilovaní; můžou sop – někoho si oblíbit a cítit k němu přirozenou lásku; nejen k osobě druhého pohlaví, ale taky k náboženskému vůdci, Ježíši, prorku Mohamedovi; nebo můžou, nejuniverzálněji, někoho (něco) bëgg – chtít, milovat – od jídla přes zmiňovaného náboženského vůdce nebo milence až po životního partnera.

Je ovšem pravda, že sloveso nob nemá mezi těmi jmenovanými zrovna vyokou prestiž (sezdaných párů se netýká).  Vlastně si ani nevzpomínám, že bych kdy někoho „vskutku romanticky zamilovaného“ potkala jinde, než v písni…