"Dokážeš si to představit? Choť si nic nepamatuje!" stěžovala jsem si hořce jedné čtenářce krátce poté, co jsem svého životního partnera vyslala na nákup počítačového kabelu do jedné prodejny (měli jen kabel bez disku) a nákup paměti do jiné (měli jen disk bez kabelu, zato slíbili instalaci – když si přineseme vlastní kabel). Vybavila jsem Chotě adresami obou prodejen a instrukcí, v jakém pořadí nakoupit a jak se na místa nákupu dostat.

Za hodinu volal. Kabel neměl a pro hard disk se vydal spojem, který k obchodu s počítači nejel. Nepříčetné Manželce chladnokrevně sdělil: "Nemůžu si přece všechno pamatovat!"

 

Jenže já vím své. Problém netkví v paměti. Ten problém je v uších! A neřešíme ho sami:

Čtenářka mě uklidnila vyprávěním o tom, jak jí domů téhož rána přivezli skříň, kterou koupila své sestře k narozeninám.

 

"Tak já tu skříň smontuju," nabídl se manžel.

"Ne, nic nemontuj, švagr ji tam příští týden odveze rozloženou."

"Aha, nojo vlastně, ona je pro tvoji sestru," plácl se muž do čela.

 

Čtenářka se oblékla do kabátu, vzala si čepici a chystala se odejít do školy.

 

"Tak já zatím smontuju tu skříň, jo?" nabídl se manžel při loučení. "Nebo…" znejistěl před vražedným pohledem své ženy "…ty si ji chceš smontovat sama?"

"Ne. Přece jsem ti právě připomněla, že jsme ji koupili pro sestru a že si ji švagr odveze složenou!"

"Aha, jo, vlastně jsi asi už jednou něco takového říkala."

 

Čtenářka se vrátila ze školy… a našla v ložnici sestavenou skříň.