Ženy neumějí hospodařit s přidělenými penězi.

„Nové boty? Potřebuješ nové boty? A co já jako s tím?“

a

„Jakto, že už zase nemáme peníze??? To sis koupila nový boty???“

Ne, prosím, to nejsou (díky Bohu!) zkušenosti Manželky. To jsou citáty ze dvou článků, které jsem shodou okolností přečetla relativně krátce po sobě – u Nerozhodné  a u Lorraine , a které mě přivedly k hořkému úžasu.

Manžel Nerozhodné se ptá své ženy, co má on společného s tím, že ona potřebuje nové boty… a muži z Lorrainina článku dávají manželkám „všechny peníze“ a pak jim ještě musejí přidávat „ze svého“ (tajné fondy?), a běda, kdyby taková manželka chtěla něco pro sebe…

Tak tedy nevím, vypadá takhle běžné české manželství? Matně si vzpomínám, že u nás doma to bývalo podobně. Tatínek dal mamince něco na provoz domácnosti, ona (žena dvou zaměstnání) vložila do provozu celé (obě!) své výplaty a když peníze došly, musela si říct tatínkovi (který by jí ale jistě rád i nějakou tu parádu koupil, kdyby o ni někdy stála). Na druhou stranu, tatínek – a v tom se lišil od mužů z článku od Lorrain – nechodil na tenis, s kamarády na pivo ani s kamarádkami na kafe. Peníze, které mu zbyly, ukládal a pak za ně kupoval auta, elektroniku, nejmodernější kuchyňské spotřebiče (když už maminka nebyla na to fintění) a další věci, vyžadující větší investice.

Já žádné peníze nedostávám.  Ty, které mi na účtu přistávají vyslány sociálním odborem městského úřadu, měním v školkovné, složenky za telefon, nutné nákupy, léky a očkovací látky pro děti a kočku. Ale! Nikdo se mě neptá, co se s mým rodičovským příspěvkem stalo. Kdybych ho rozfofrovala v salónu krásy, moje věc. Jen bych potom musela to školkovné, peníze na složenky… chtít po Choti, a to bych se, prosím, styděla.  Choť (z platu, jehož výše je mi známa, neb výplatní pásky archivujeme spolu s ostatními společnými doklady) platí nájem, kupuje potraviny, oblečení pro děti i pro mě. Poslední nové boty mi přinesl on (ano, nebýt jeho, chodila bych příští tři jara, léta, podzimy a zimy klidně v teniskách, byť od Pumy…i ty jsem dostala od něj), poslední bundu, poslední trika, ba i dvě poslední podprsenky.

Jelikož žádné peníze nedostávám, nemusím Choti ani dávat kapesné. Ponižujících okolností jsme ušetřeni. Chci něco? Dostanu to. Není-li pořízení chtěného momentálně v Choťových silách, obdržím aspoň slib, který bude splněn, hned jak to půjde. A to pravděpodobně i v případě, že bych chtěla Porsche. 🙂

Kdybych u večeře slyšela „a co já s tím, že potřebuješ nový boty?“ nebo „snad sis nekoupila…?!“, propadnu panice a začnu se – v jistotě, že se mě muž chystá opustit – preventivně poohlížet po rozvodovém právníkovi.

Jsem zřejmě pěkně rozmazlená Manželka… a ani jsem to nevěděla! Jak psala Ola ve svém komentáři pod minulým článkem , pod slupkou všedních dní a starostí si člověk ani neuvědomí, jak báječné lidi má po boku. A není na škodu si to někdy připomínat.