"Je to vážně zajímavý," poklepala kolegyně nehtem s francouzskou manikúrou na nápadnou obálku tlusté knihy.

Bylo krátce před devátou hodinou dopoledne, kuchyňkou voněla káva a čerstvé koblihy a z chodby zaznívalo tlumené hučení vysavače.

Po očku jsem se na knihu podívala.

 

"Sluneční znamení," jmenovalo se to. Na "znamení" nevěřím. Nikdy jsem nevěřila. Nikdy věřit nebudu. Stěží si pamatuji, v jakém znamení jsem narozena já, natož moji rodiče, sourozenci, děti, manžel, přátelé… Přivádějí mě do rozpaků jedinci, kteří (jako například můj kadeřník) podle data narození dokáží ihned zpaměti diagnostikovat zodiak a ještě přihodit pár mouder o povaze v té době zrozeného jedince.

 

"Vážně to funguje," horovala kolegyně dál. V blankytném pohledu pod platinovou hřívou plálo nadšení.

 

Sáhla jsem po knize – abych neurazila – a doufala, že se mi ve výrazu neobjevuje skepse ani pohrdání. A jestli se objevuje, že si toho nikdo nevšimne. Takové pitomosti!

 

No vida, zrovna moje znamení: ""Rychleji mluví, než myslí, je až bolestně upřímná a není si toho vědoma. Naštěstí ale nepříjemnou pravdu hned vzápětí zmírňuje pochvalou tak milou, že se není možné na ni zlobit, jako třeba žena, která muži na schůzce řekne ´To je dobře, že jste tak malý. Aspoň se k sobě výškou skvěle  hodíme.´"

 

"Hm," zaklapla jsem desky knihy, "já si to někdy přečtu," slyšela jsem se říkat, zatímco jsem v duchu obracela oči v sloup. Kdo by měl čas na nesmysly vycucané z prstu!

 

Zvlášť když mám večer rande s tím příšerným, otravným, mrňavým chlapíkem.

 

Nijak mě neuchvátil. Ani osobností, ani šarmem, ani inteligencí (nespornou, uznávám, ale inteligence není všechno), ani chováním, a už vůbec ne krásou. Přesto mě po pár týdnech dvoření a manipulací důmyslně "uhnal", a já se ho nemohla a nemohla zbavit. 

 

A pak jsem se jednoho dne přistihla, jak mu říkám: "Víš, že už mi ani nevadí, že jsi tak ošklivý?"