Z pupenců na větvích broskvoně pod balkónem už sluníčko vylákalo první kvítky.

Nemyslela jsem si, že je tu ještě uvidím.  Už od ledna jsme měli být v Praze.

Čáru přes rozpočet v  plánech udělala finanční krize,  Choťův pracovní postup a mimino.

„To voláte dost pozdě, máme na ten měsíc už jen osm volných míst,“ varovala mě na začátku srpna sestřička z pražské porodnice, kam jsem se – v předtuše stěhování – chtěla zaregistrovat k jarnímu porodu. „Ne, musíte přijít osobně,“ zamítla jakoukoli jinou formu zapsání do Pořadníku matek.

„My u nás neregistrujeme,“ sdělila mi po telefonu sestřička z brněnské porodnice, kam jsem pro jistotu zavolala také. „K nám se chodí do poradny. Kdy máte termín porodu? …Jéžíšmarjá! To voláte moc brzo, zavolejte tak někdy po Vánocích,“ doporučila mi.

Nadhodila jsem Choti, že bychom možná měli v Brně ještě počkat… do jara. Když tu mají tu porodnici… a když je ta krize, možná by nebylo nejlepší měnit místo?

„Ne,“ odvrhl můj nápad Choť bažící po oděvech plných poslední módy a ulicích s vystresovanými pádícími chodci, „já chci zpátky.“

Pár dnů nato dostal nabídku převedení z řad agenturních pracovníků do šiků kmenových zaměstnanců. A protože ještě ani nerozeslal životopisy svým dalším potenciálním zaměstnavatelům a protože drahých agenturních pracovníků se společnosti zbavují nejdřív, nabídku přijal. Znamenalo to – mimo nesporné pozitivní stránky – také to, že se jednatřicátého prosince nemohl jednoduše zvednout a odejít, ale znovu podléhal dvouměsíční výpovědní lhůtě.

Oddělení, kde Choť pracuje, tehdy „zeštíhlelo“. Klasické směny byly nahrazeny dvanáctihodinovými. Choť od té doby odchází z domova brzo ráno (nebo časně z večera) a vrací se večer (nebo dopoledne). Když jsem chtěla jet na kontrolu ke své gynekoložce (která je v Praze), musela jsem dovést starší dítě do školky (7:00) a s mladším dítětem doběhnout na vlak (v 10 hodin v Praze, v 11 v čekárně, v půl dvanácté v ordinaci, v jednu v autobusu na Brno) a abych si v půl páté odpoledne zase stihla vyzvednout staršího potomka ze školky.

 

„Na ty odběry vám dáme žádanku a vy si na ně dojdete v Brně,“ věřila sestřička v pražské poradně.

„Mimo Brno? No, to záleží… A odkud máte tu žádanku?“ tázala se jiná sestřička, v brněnské laboratoři, „Aha, z Prahy? No tak to my vůbec neděláme, my nemáme pro Čechy oprávnění. To tady asi nikdo, to si budete muset zajet na odběry někam do Čech.“

„To si budete muset zajet na odběry někam do Čech“ znamenalo posadit se ve čtyři hodiny ráno do plně obsazeného autobusu, přijíždějícího z dalekého východu Slovenska a absolvovat (bez snídaně) ve vydýchaném vzduchu cestu do Prahy. Pokud tu má nějaká těhotná čtenářka cukání si takový zájezd vyzkoušet,  důrazně jí to nedoporučuji. 🙂

 

A z cizinecké policie konečně přišla výzva, aby si Choť vyzvedl Cestovní průkaz cizince. Choť výzvy uposlechl a v úřadovně mu k podpisu podstrčili papír, že průkaz chce, aby mohl případně vycestovat do Senegalu a tam si požádat o pas (vida, a pak, že policie neví, že Cestovní průkaz pro cesty po Evropě neplatí). Bez podpisu lejstra nebude průkazu.

Choť, jiné možnosti nemaje, lejstro podepsal a průkaz, šest měsíců platný, dostal.

„Ještě  kopii,“ pravil, když se dál nic nedělo.

„Kopii čeho?“ znejistěla úřednice.

„Kopii toho papíru,“ vysvětlil jí Choť.

„Ale tu nepotřebujete,“ přesvědčovala ho, „to je jenom pro nás.“

„Potřebuju,“ nedal se Choť, „musím mít kopii všeho, co jsem tady podepsal.“

Po chvíli handrkování kopii dostal a mohl si ji založit do šanonku.

Paní policistka si v duchu odškrtla vyřešený případ a Choť kontaktoval soudní překladatelku, aby svým umem a razítkem stvrdila názor francouzské ambasády, že Cizinecký průkaz je papír, s nímž -coby průkazem totožnosti – se po Francii potulovat nelze.

 

(Pokračování)