"Jakto, že se zase hádáte?" proneslo dítko čistým a jasným hláskem do polohlasného šumu nástupiště ve stanici metra Muzeum.

Dopravní špička vrcholila.

"Zase se hádáte," opakoval potomek zřetelně a nahlas.

 

"My se nehádáme," tlumeným hlasem oponoval Choť, který se mnou o okamžik dřív ne nevzrušeným tónem probíral wolofsky naše ranní setkání s žebrákem z Tézemě.

 

"Hádáte, pořád se hádáte, vždyť jsem vás slyšela," trumfovala holčička. Vysoká bruneta obešla sloup a věnovala každému z nás krátký pohled.

 

"A to jste říkali, že se už nikdy hádat nebudete. …Říkali jste to," bránila se dotčeně, když jsme unisono zvolali "cožeee-e???"

 

"Říkali jste to včera!" dodala Miminka. Knoflíček s vážnou tváří mlčky naslouchal a nijak nespěchal, aby se svým svědectvím přidal na tu či onu stranu.

 

"A já nechci chodit na balkón," rozkládalo dítko dál. "Nechci chodit na balkón, protože mě tam zavíráte," poněkud upravila fakt, že jsem ji na balkon nechtěla přes zimu pouštět, protože trvala na tom, že balkonové dveře mají být dokořán. "A křičíte na mě!"

 

Pán v klobouku, který kolem nás právě prošel,  se ohlédl.

 

"Pořád na mě křičíte!" křičela dceruška.

 

Opodál stojící maminka s kočárkem nám věnovala opovržlivý pohled.

 

"A na Knoflíčka!"

 

Choti se ve tváři objevil výraz rezignace.  Rozjetý vlak té tolik velebené dětské fantazie zastavit nelze. Miminka přitvrdila:

 

"A tatínek chtěl Knoflíčka zabít."

 

"To snad ne," nemohla jsem na Choti nechat podezření z pokusu infanticidy. Holčička byla nesmlouvavá: "Chtěl! Chtěl ho zabít, včera!"

 

Na nástupišti již nebylo oka, které by se upíralo jinam, než na nás. Začala jsem doufat, že zkazky o lhostejné veřejnosti jsou pravdivé a nikdo nezavolá policii.

 

Knoflíček, který se v roli týraného dítěte vyžívá rád odjakživa, konečně promluvil: "Jo! Nás plácáte! Jsi mi udělala AU!", a pohlédl na mě vyčítavými zraky.

 

Kojenec naštěstí mlčel.

 

"A takový hezký děti…" zaznělo odkudsi soucitně.

"Co by za to některý lidi dali," odpověděl někdo další, a první hlas dolplnil: "Žejo, a jiný si toho nevážej!"

 

"A já nechci, abyste se hádali," pravila Miminka. Až by mi jí, chudinky trpící, bylo líto. "Nesmíš plácat tatínka," domlouvala mi ještě.

 

"Může si za to sama… nikdy nedělá dobrotu…" šuškal si postarší pár s pohledy upřenými na nás.

 

Děti, ti "pravdomluvní andílkové",  se tvářily dospěle a přísně.

 

 Do vlakové soupravy (snad nikdy jsem ještě neměla z příjezdu metra takovou radost!) jsem nastupovala s pocitem, že bych hned měnila s Nigerií, jejíž potomstvo informuje okolí "jen" o genitáliích rodičů…