Na podzim jsem se chystala kamarádovi napsat, jak skvělé je být matkou, nota bene těhotnou matkou. Jak je úžasné mít zdravé děti a jak krásné je cítit, jak se člověku (totiž ženě) v břiše hýbe nový život. Bylo mi báječně a toužila jsem se o to s někým podělit. Naštěstí zůstalo jen u úmyslu a nemusela jsem se v zimě ztrapňovat tím, že bych svá předchozí slova dementovala líčením, jak strašné je být těhotnou matkou.

Jak strašné je mít zdravé děti plné energie, třicet kilo nadváhy a břicho okupováno bytostí, která – pokud se mi nesnaží prodrápnout močový měchýř, pokouší se dobře mířenými kopanci přerazit moje žebra.

„Budete mít dvojčata?“ ptávali se mě lidé při pohledu na rozměry mého pasu, a negativní odpověď byla vždycky uvítána s údivem. Kdybych byla odpovídala „ne, čtyřčata“, věřili by mi to spíš.

S batoletem v náručí, předškolákem vedeným za ruku a břichem zvícím gymnastického míče snažila jsem se vyhýbat cestám MHD, neboť mě uváděli do rozpaků stařečkové, stařenky a invalidé, kteří mě pouštěli sednout (nebylo-li v plné tramvaji stařečků, obyčejně jsem s dítětem na ruce vlála na tyči). Někomu to třeba nevadí, ale já se cítím trapně, když kvůli mně, vybavené všemi končetinami – a zdravými – vstává ze sedadla staší pán o berli, a zatvrzele trvá na tom, že si už nikam nesedne, dokud budu stát… Zvlášť když jsem až do několika posledních týdnů žádné zvláštní ohledy nepotřebovala.

Choť znovu navštívil cizineckou policii, aby se znovu pokusil požádat o cizinecký pas, a znovu se vrátil bez výsledku, zato s novou nadějí: cizinci s trvalým pobytem už nespadají pod cizineckou policii, ale pod odbor migrační politiky ministerstva vnitra; musí si žádost podat na jeho úřadovně. I ten nový průkaz Povolení k trvalému pobytu, který by chtěl, prý dostane tam.

Porodnice, kterou jsem si podle slibných hodnocení rodiček a nadějných údajů z ročenky Aperia vybrala, mě také konečně vzala na milost, tedy do poradny.

„Jak to, že nevíš, kdy se vrátíš?“ pohoršil se Choť, když jsem odcházela na svou první návštěvu ambulance. Jako by se mnou neabsolvoval už dvě těhotenství a nevěděl, že personál zdravotnických zařízení je z nějakého důvodu přesvědčen, že těhotným na čase vůbec nezáleží. „Snad ti dali nějakou hodinu, na kterou tam máš přijít,“ prskal. Opět jsem trpělivě vysvětlovala, že ta udaná hodina značí chvíli, kdy se posadím do čekárny, a že od toho okamžiku do času, kdy tu čekárnu opustím, můžou klidně uplynout tři hodiny. A pak jsem ho pozvala, aby šel i s Knoflíčkem se mnou. Tak Choť zjistil, že se skutečně nehodlám nikde ulejvat… a zjistili jsme i jiné věci.

Nemocnice měla výtah, kam se vešel kočárek. Vypadala přívětivě. I sestřičky vypadaly přívětivě, a paní doktorka jakbysmet. A ambulance měla  stejnou čekárnu pro těhotné i rodící maminky. („Sedni si,“ nabádal starostlivý budoucí otec svou partnerku. „Jak si mám sednout,“ osopila se na něj, „když mám úplně mokrý kalhoty?“) Rodičky vyšetřovali přednostně. Rodící maminka dostala v kabince košilku – andělíčka, a pak před našimi užaslými zraky propochodovala jen v andělíčku a modře puntíkovaných kalhotkách ke dveřím s nápisem Porodní sály. Ostatní budoucí maminky a tatínkové v čekárně byli asi na podobný pohled zvyklí; překvapeně jsme vypadali jenom my.

Sténání a křik, které se z porodních sálů do čekárny o něco později nesly, naopak zanechaly stoickými jen nás a jednu paní, která byla o něco střednějšího věku než já; ostatní čekající byly zřejmě prvorodičky.

Celým srdcem jsem doufala, že budu rodit v noci, nebo aspoň mimo ordinační hodiny ambulance.

Choť s Knoflíčkem se po jedenapůl hodině čekání odebrali domů. Na řadu jsem přišla jako poslední.

Sestřička na monitoru byla milá („Čekáte dvojčátka?“ ), paní doktorka byla milá též („No to už bude každou chvíli,“ potěšila mě. Netušila jsem, že stejná slova od ní budu slýchat týden co týden ještě víc než měsíc.) „Počkejte si ještě v čekárně, já vás zavolám,“ vyšoupla mě sestra za dveře. Na lavičkách a židlích původně prázdné čekárny se tísnilo asi patnáct párů čekajících na provedení po porodnici. Jediná, na koho nezbylo místo, jsem byla já, evidentně nejtěhotnější. Třicet párů očí si mě zvědavě prohlédlo… a ani jediného z těch patnácti pánů, kteří tam doprovázeli vlastní těhotné ženy nenapadlo, že by mohl pustit sednout cizí těhotnou. *

———————————————-

*Tedy, kdyby taková situace – já těhotná prvorodička, vedle mě vlastní muž sedící jako pecka a nad námi těhotná, která vypadá, že přenáší paterčata – zastihla mě, začala bych se vážně bát o to, jaký má Choť k mateřství a k ženám vůbec vztah doopravdy (a to jsem ještě ani neznala Cheorchiino desatero VořežPruta! 🙂 ).