„Zena, ktera ma hrdost, tak si chlapa k porodu tahat nebude. Takove ty slaboduche zeny, ktere potrebuji \“podporu\“ si ho tam tahaj, a mysli si, ze jim to pomuze.“

…………..

 

Jestli jsem taky srab..je to možný,ale upřímně vám řeknu. Když jsme si s nejlepšími kamarády sdělovali dojmy, padalo tam něco jako: jsem rád,že jsem byl u narození syna a dcery,ale…
Když spadl na kamaráda strom a byl na kaši,tak jsem bez mrknutí oka pomoh a bylo mi jedno,že jsou vidět kosti,ale ten porod na mě byl moc.
Asi ženy chceme vidět jinak.Možná v tom jsme primitivové z pohledu dnešních žen,ale já tam třeba viděl.Stál jsem vedle ženy a jsem vysoký a nebyl problém dohlédnout.Mně je jedno že mě označíte za debila,říkám jaké jsem měl pocity: já to viděl-ten rozměr!..šel jsem málem do kolen. Do té doby jsem viděl ženy „buchtičku“, malou, roztomilou a ted takhle.Neustál jsem to a neustáli to ve skutečnosti ani mí kamarádi,ale ženám to nikdy neřeknem,protože by jim to bylo líto.
Já už tam to „buchtičku“neuvidím.Ted při sexu to mám před očima tu hlavičku s tím…no já nevim.Dneska fakt my chlapi nevíme kam patříme.Dřív se po nás chtěli jasné věci.Zivit,ochranovat,milovat.ted skutečně máme být kamarádky,duly a já nevím co ještě všechno.Myslím,že jsem dobrý táta.Z prdoly jsem celej poprděnej ale furt to vidim.Zena má sexy kalhotky a já si představim co měla před x měsíci pod nimi.Rodinu zajištuju,jsem snad dobrý manžel,snažím se ženu i chápat jak to jen jde,ale ani jí tohle nemůžu říct tak proto jsem o tom mluvil s kamarádama.A bylo vidět,že i jim se ulevilo,že nejsou nenormální,že nejsou sami kdo to tak cejtí.
My jsme prý vizuálně orientovaní (sexuálně). Asi na tom nikdo nic nezmění.

……………

Žádná intimita u žen dnes již neexistuje, jak si jich může muž vážit? Na to mám pro ženy jednu větu „jak hluboko jsem klesla“! Je mi 53 let, vypadám na 30 let, jsem opravdu DÁMOU, jak všichni tvrdí, nikdy bych se nesnížila k tomu, co dnešní ženy. Každý si má zachovat svoje decorum a jakési tajemno, jen tak budou ženy ceněny.

…………. 

  

Mně se tam neudělalo dobře.Sesul jsem se tam po dlaždičkách:-).
Zena chtěla abych tam šel,protože tam chodí všichni a když jsem poslouchal celé večery že jí teda tím pádem nemiluju jsem tam šel,abych jí dokázal že miluju a vidíte jak to dopadlo.
Bavili jsme se  na tohle téma s kamarády a shodli jsme se na tom,že ten sex už je prostě nějakej jinej.U dvou z nás už neni žádnej.Nemyslím ale že bychom byli srabi.Já vědomě nevím proč se to stalo.Ale jak mám jít na věc, nejsem technicky schopen,takže ted ses zas celé večery slyším,že jsem jí nikdy nemiloval,protože by se mi to nestalo.Proč já tam lezl?:-(((

…………..

Milé dámy, kde je Vaše krása, inteligence, hrdost, ženskost a důstojnost? Každá tlačíte muže k porodu, nemyslíte, že by ten muž Vás měl vidět vždy jen upravenou, nádhernou a sexy? Není přeci pěkná podívaná na žádnou ženu při porodu. Zamyslete se nad sebou, zachovejte důstojnost. Ten chlap Vám nepomůže a Vy se budete cítit určitě lépe bez jeho přítomnosti. 

…………..

Já se definitivně rozhodla,že muže k porodu nechci,když můj brácha vykulenej z porodu za mnou přišel a za hrnkem s kafem prohlásil:segra,to sem čuměl,nekecám takovouhle ji měla-a rozpřáhl ruce.Ale ono to s nima šeredně zamává.
Ted má s ženou velmi krásný vztah,ale furt ji plácá po zadku a říká :mamino,mamino,ale nemohu si nevšimnout,že už na ní nevrhá takové ty lišácké nabité pohledy.stejně,jak to bylo s mým bývalým:-(
Byl to báječnej chlap,ale já nerozdýchala,že jsem se pro něj ve svých 24letech stala pouze rodičkou,ale skončila jsem pro něj jako milenka.

…………..

Já byl u porodu a neviděl jsme žádný hovna ani roztrženou pičinku.Viděl sem našeho kluka jako buka a na nějaký šmírování sem neměl čas.A šel sem tam,proto že já to chtěl.Nikdo mě nenutil.

……………

Jsi srab a polovicni chlap, protoze jsi strkal cumak tam, kam ho chlap strkat nema. Konec. chlap k porodum nechodi.

…………..

Náš sexuální život to neustál.od porodu jsme spolu nespali.Už přes dva roky.
Kdybych to mohla vzít zpět nechtěla bych ho tam-alespon ne na druhou dobu porodní.
Víte,myslím si,že muži nemusí vidět všechno.
Manžel mě miluje,dokazuje mi to každý den,ale není schopen se mnou spát.
Protože chodil na terapie,kde potkal podobně postižené,vím že to rozhodně nejsou řídké případy.
Muž není geneticky vybaven na porod.neumí unést trauma,že v podstatě „způsobil“utprpení své ženy a ještě ji nemoci pomoct.
Navíc muži mají mnohem slabší žaludek než my a to co tam vidí-porod „je“v podstatě nechutný,nemusí rozdýchat.
terapeut nám řekl,že téměř polovina párů má pak problémy v sex.životě.

…………….

Sakra, tak těm ženským, chlapi, řekněme, že tam prostě nepůjdeme!
Citové vydírání začíná porodem, a končí…kdoví kde.
Když to nechci, tak to nedělám. Hotovo.

……………

Tak takovouhle diskusi jsem objevila, čistě nedopatřením, asi čtrnáct dnů před třetím porodem. U narození našich prvních dvou dětí Choť byl a psychicky poškozen se mi nezdál, ale kdo ví? 

Příspěvky diskutujících pánů mé přesvědčení nahlodaly. Třeba je, chudák, od té doby impotentní (a já si ani nevšimla!)! 

 

Vyhledala jsem slova odborníka: „Milující muž se o svou ženu při porodu bojí, to je úplně normální. Se strachem produkuje adrenalin. A ten je nakažlivý. Tím brání průběhu porodního procesu.“ „Téměř ve všech případech muži potřebují čas, aby se z prožitého porodu vzpamatovali.Bylo totiž téměř pravidlem, že otec ležel v posteli s tím, že ho bolí hlava, záda, zuby, případně má chřipku nebo se jednoduše „zhroutil“. Mužská postpartální deprese je po spontánních přirozených porodech mnohem častější než ženská, i když dosud není klinickou jednotkou.“

Také prý muž, přírodou předurčen k aktivnímu přístupu k problému, trpí, jsa při porodu nucen k pasivitě, k níž je předurčena žena.

Oproti tomu žena, jež je od přírody pasivní, svou úlohu při porodu zvládne hravě. (S trochou pochyb jsem zavzpomínala na svého někdejšího snoubence, který se se mnou při definitivním rozchodu loučil hysterickým: „Tys mě nikdy neposlouchala! Já od tebe chtěl porozumění, soucit, naslouchání, a tys mi říkala, co mám dělat!“ Měl pravdu. Vypráví-li mi někdo, jaký má problém, nebudu přece tak sobecká, abych nezkoušela najít racionální řešení, když si sám neporadí. Proč by mi to jinak povídal, kdyby nechtěl pomoc?) .  

„Chceš se mnou jít do porodnice?“ ptala jsem se Chotě, poučena již o tom, že jeho přítomnost tam je nebezpečná pro něj, pro náš vztah i pro samotný průběh porodu.

„No když bude mít kdo hlídat děti,“ odpovídal Choť podezřele nevzrušeně vzhledem k tomu, jaké martyrium jsem mu nabízela.

Hlídání dětí byla celkem zásadní otázka. Těžko se dalo předpovědět, zda paní, která nám už několikrát tuhle službu poskytla, bude mít čas zrovna ve chvíli, kdy ji budu potřebovat… a zda náhodou nezačnu rodit ve tři hodiny ráno. Nejlépe v den, kdy Choť bude sloužit noční směnu. Pro ten případ – kdyby se stalo, že me sanitka odmítne dopravit do porodnice i s dětmi – jsem si chystala scénář domácího porodu. Sice mě onehdá před domem zastavila sousedka se slovy „jen jsem ti chtěla říct, že kdybys potřebovala jet do porodnice, pohlídám ti děti,“ ale u toho pravděpodobně nedomyslela, že taková situace může nastat i čtyři hodiny po půlnoci. Takže jsem – kromě úvah o tom, kterak má zbabělá sobeckost choti způsobila celoživotní trauma – ještě plánovala, jak se v případě potřeby dostat za noci do porodnice s posledím dítětem ještě nenarozeným a zároveň s dětmi již (dříve) narozenými, kde by si je (ty starší) Choť pak mohl vyzvednout. Vzhledem k tomu, že můj předchozí porod netrval se vším všudy ani dvě hodiny, byly takové krizové plány víc než na místě. 

 

„A když tady bude ta paní, opravdu tam chceš?“ mámila jsem z Chotě nějaké konkrétnější vyjádření.

 „Ale jo…“

„Víš, jestli tam nechceš, tak nemusíš,“  poskytovala jsem mu cestu k ústupu, vyděšena představou, že jsem ho možná k těm předchozím porodům jít nějak donutila, a že se mu tam vůbec nechce.

„Ale jo…“ Vypadalo to, jako že je mu to celkem jedno. Nejspíš i bylo. 

Znovu jsem si četla názory svých bližních a stanoviska odborníků a uklidňovalo mě jedině, že „záleží na vztahu. Každý vztah je jiný, každý má za sebou jiné zkušenosti s bolestí, každý pár má nastaven vlastní stupeň intimity…“ a tehdy mi to došlo.

Kdybych si, „já nešťastná, vzala Pištu Hufnágla“, radši bych porodila třebas i na záchodě, sama a bez hlesu, jen abych mohla přikráčet učesaná, namalovaná, v náručí s robětem a ve tváři výraz „nic to nebylo, mám to na háku“.

 

Choť není Pišta Hufnágl. Když jsme čekali první dítě, prožívali jsme krize tak hluboké, jaké si jen jde představit. Manželskou dohromady, osobní každý z nás vlastní. Dozvěděli jsme se spoustu ošklivých věcí, a nejen o sobě navzájem. Spoustu ošklivých věcí jsme taky viděli a slyšeli. Bolesti nemusí být jen porodní. A krev (ani jiné porodní „nepříjemnosti“), to není to nejhorší, co z toho druhého můžete vidět.  

„Půjdu tam zítra ráno,“ svěřila jsem mu toho dne, kdy jsem se vrátila z poradny.

„Proč zítra?“ rozladilo ho to.

„A proč tak brzo ráno? To budu muset odejít z práce dřív, abych hlídal děti… Nemůžeš rodit, až budu mít volno?“

„Nemůžu,“ zamlčela jsem, že jsem dostala na výběr, „jedině zítra. A musím tam být v šest.“   

   

——————————————————  

 

Bonus dnešního blogu: TEST MASKULINITY/FEMININITY MOZKU . 

 

(Já mám 30. Jak jste na tom vy?)