„To je vaše první děťátko?“ vysekla usměvavá studentka poklonu mým skorošedinám. 

 „Ne, třetí,“ přesunula jsem se z kategorie „stará prvorodička“ do kategorie „starý blázen“. Slečna si své mínění, ať už bylo jakékoli, nechala pro sebe (paní doktorka se na mě o pár týdnů dřív po téže informaci podezíravě zahleděla: „víte, že kojení není antikoncepce?“) a přerovnala na stolku vedle porodní postele stojánky s gázou.

„Pít můžete, kdybyste chtěla jíst, zeptejte se a my vám řekneme, jestli můžete. Já se na vás budu chodit dívat…“

„Někdy jsou potřeba dvě tablety, vám bude asi stačit jedna, u  vícerodiček to bývá rychlé, připravte se na to,“ zahlaholila další, starší porodní asistentka, která nás měla „na povel“ obě.

„Můžete si pustit hudbu, tady máte čaj, tamhle je sprcha, kdybyste nás potřebovala, zazvoňte,“ poradily a odšuměly kamsi do spleti sterilních chodeb.

>Osaměla jsem a mohla začít zkoumat pokoj. Ribstoli a lano znám z hodin školního tělocviku, porodní vak a porodní stoličku jsem viděla poprvé v životě. „Jak dobře jsem udělala, že jsem si vybrala tuhle porodnici“, chválila jsem se v duchu. Až jsem se styděla za svůj porodní plán, ve kterém jsem už automaticky předpokládala problémy v komunikaci i jiných záležitostech (stálo tam zhruba, že:

si přeji partnera u porodu,

si přeji v 1. době porodní svobodně pobíhat,

si nepřeji v 2. době porodní ležet,

si nepřeji slyšet „už vidíme  hlavičku“ a vůbec vlastně toho nechci moc slyšet,

si přeji dostat dítě k přiložení po ošetření a omytí a už s ním zůstat,

kromě případu absolutní nevyhnutelnosti si nepřeji dostat oxytocin). 

„Já mám v tom porodním plánu některé body… protože jsem vycházela z předchozích zkušeností,“ omlouvala jsem se starší porodní asistentce, když do pokoje všustila podruhé. „Já jsem ho četla,“ usmála se, „to je v pořádku.“  Možná se bála, že si to ještě rozmyslím a i s prostaglandinovou tabletou v útrobách z porodnice prchnu;  ať už za tím bylo cokoli, každopádně mi zamlčela, že většina mých požadavků je už předem nesplnitelná.

Zatelefonovala jsem „paní na hlídání“ a ta se vydala k nám domů.

A když se barvy rozzářily psychedelickým jasem a svět se začal rozplývat ve vlnách bolesti, vstoupila do místnosti studentka a nalezla mě klečící u židle.

„Tak co?“ položila mi otázku, na kterou jsem nemusela odpovídat. „Pojďte si lehnout, udělám vám monitor,“ lákala mě.

„Musím?“ představa postele – ležení na ní –  mě vyplašila.

„Jenom na pět minut, pak zas můžete dolů,“ chlácholila. Po pěti minutách se dostavila i druhá porodní asistentka.

„Dolů? Kam dolů? To chcete rodit na zemi, nebo co?“

Někdo dovedl Chotě.

„Vy strašně špatně dýcháte,“ radila starší asistentka, „vy dýcháte jenom za sebe, ne za miminko! Tomu miminku se to vůbec nelíbí, já to tady na tom monitoru vidím,“ rozčilovala se, a já jsem měla moc málo kyslíku na vysvětlování, že ve chvíli, kdy se dusím, je mi skoro jedno, že se dusí dítě. Pomyslela jsem si, že kdyby mi teď předložili pojednání o tom, že „kardiotokograf distres plodu nejen měří, ale taky vyvolává,“ podepsala bych to třeba šestkrát.

„Dýchej víc, musíš dýchat,“ radil Choť (který se nedíval nikam, kam neměl – stihla jsem si všimnout 🙂 ), kterého jsem se pokusila poslechnout už jen proto, že on mě koneckonců do polohy, ve které jsem dýchat nemohla, nepřivázal. 🙂

Pocit, že mi přes zoufalé úsilí „zhluboka dýchat“ do plic stejně žádný vzduch neproudí, přehlušovala jenom barevná bolest tak strašná, že ve chvílích jejího odeznívání bolelo už jen čekání na další příchod. Od prvního porodu (ze kterého si šest hodin vůbec nepamatuju) jsem pozapomněla, jaký je rozdíl mezi porodem vyvolávaným a spontánním.

„To tak strašně bolí,“ prozradila jsem Choti mezi cupováním nemocničního polštáře.

„Simtě, to bolelo i minule,“ odtušil Choť („muž má o ženu obavy a trpí tím, že jí nemůže pomoci“) a dodal nepřesvědčivě „vždyť to už za chvíli bude.“

„Já si chci kleknout, aspoň na posteli, nechte mě si kleknout“ pokoušela jsem se znovu, již poněkud hystericky, přesvědčit porodní asistentky, že rodit vleže mi nečiní potěšení.

Asistentka – studentka pozorně sledovala, jak asistentka – praktik pacifikuje vzpurné rodičky: „Jak kleknout? Teď budeme rodit, to není žádná sranda,“ informovala mě.

„Co chceš?“ optal se Choť.

„Chci si kleknout!“

„Aha,“ pokýval hlavou. („Muž ve své pasivní úloze u porodu trpí a má pocit, že se musí aktivně účastnit, někdy je agresivní k nemocničnímu personálu.“)

O něco později byl Choť vyzván, aby si došel přestřihnout pupeční šňůru, já jsem dostala injekci „látky, aby se vám odloučila placenta“ (Proč se pořád opakuje, že porodníci nejdřív pár minut čekají, jestli placenta nevyjde sama? Mně se tedy ještě nestalo, že by někdo čekal, byť i jen dvě minutky.) … a na břicho mokré mimino.

„Přiložte si ho… saje?“

„Saje.“

„Tak my ho teď odneseme na vyšetření, tam ho změří a zváží a tak…“

„A to se nedá provést tady?“

Asistentky a paní doktorka si vyměnily udivené pohledy.

 

„No, ono se to dělá na jiném patře.“

„Ale můžu ho dostat po vyšetření hned zpátky?“

„No to… ony sestřičky ty miminka nechtějí koupat dřív, než za tři hodiny po narození, pak je dáváme maminkám.“

>“Tak já si ho vykoupu sama až za tři hodiny,“ nechtělo se mi odevzdat dítě.

„No ono se může stát, že se bude muset dát zahřát,“ uchyluje se asistentka k (osvědčenému?) delegování pravomocí, „to rozhodne pediatr.“  

>Miminko odnesli.

 

„>Choť odešel (až poté, co jsem s ním doskotačila do koupelny v naději na sprchu – a asistentka nám to překazila s tím, že sprcha až za hodinu a z dlaždiček mě smí sbírat jen školená síla a ne nějaký amatér 🙂 ).

 

>Dostala jsem oběd. (Příjemné překvapení. Po zkušenosti z jedné pražské porodnice, kde časně odpolední porod znamená hladovku až do následujícího poledne, jsem při každé známce blížícího se porodu čelila nutkání vyplenit ledničku.)

 

>Poporodní euforie se odporoučela. Chtělo se mi spát (bodejť by ne: předchozí noc jsem věnovala hloubkovému úklidu bytu).

 

„>Po dvou hodinách mě převezli na oddělení šestinedělí.

 

>“Jé, vy už jste tady? To jste vy, jak jste si chtěla vykoupat to miminko, že? Tak já vám ho hned přivezu, oni nám ani neřekli, že už jste tu,“ omlouvala se mladá sestřička.

„Ne, děkuju, teď už ho nechci, teď už se zase radši vyspím… Vykoupejte mi ho vy, prosím, já si ho vezmu až za tu hodinu“ řekla jsem a pomyslela si u toho, že kdybych byla zebra, pověděla bych jim asi „teď už si ho klidně nechte…“

 

 

http://www.jujunation.com/flvplayer_elite.swf

 

Související články:  http://manzelka.bloguje.cz/788459-z-denicku-silene-maticky-baby-friendly-ii.php