„Doma miminko nemusíte koupat každý den,“ vysvětlovala dětská sestra na oddělení šestinedělí, „ale tady v porodnici se každý den koupou. Takhle si miminko navlhčíte žínkou – doma vám vanu napustí a teplotu vody zkontroluje tatínek – tady vanu nemáme, myjeme pod proudem vody,“ roztočila kohoutek. „Miminka to mají ráda, je to jako u maminky v bříšku,“ objasnila a strčila záda ječícího děťátka do šplíchajícího proudu.

„Jako novorozenci by mi to evokovalo spíš propichování plodové vody než vznášení se v děloze,“ pomyslela jsem si kacířsky.

„Jak to, že ještě nejdeš domů?“rozčiloval se manžel paní z našeho pokoje. „Já myslel, že dneska už přijdeš… Já včera něco vařil, musel jsem odběhnout k telefonu a Lukášek to z hrnce roztahal po celý kuchyni. … No právě, já myslel, že to uklidíš už dneska…“

    

„Proč není ve školce?“ divila jsem se já, že má Choť Miminko v poledne doma.

„Ona nechtěla vstávat.“    

 

„To já bych manželovi dceru nechat nemohla,“ okomentovala to, dílem s obdivem a dílem rozhořčeně, další kolegyně-rodička.

„Proč?“ podivila jsem se. „Určitě by se o ni zvládl postarat, možná ne dokonale, ale jistě by spolu těch pár dní přežili.“

„Kdepak,“ zděsila se. „On by jí určitě nedal najíst, kdyby neměla hlad. A kdoví, co by jí oblíkal. To já bych nepřežila. Radši ať je u babičky,“ zakončila to, a téhož odpoledne po telefonu své zákonné polovičce udílela příkazy: „A ty podlahy umej všechny! Ať je to tam všude uklizený, ať přijdem do čistýho!“  

 

Čtvrtá z nás nekomentovala nic. Mladinká prvorodička byla po většinu času ponořená v ději brožovaného krváku, a jen občas se od něj odtrhla, aby synáčka nakojila a vpravila do něj trochu příkrmu.  

 

„Vaše děťátko má šelest na srdíčku,“ oznamovala lékařka páté pacientce, dlouhovlasé Romce neurčitého, avšak nikoli vysokého věku.

„Co to znamená?“ vyplašila se maminka.

„Ono se to může ještě samo ztratit, to se také stává,“ začala lékařka z optimističtějšího konce, „to je velice častá vada a i kdyby se to neztratilo, to má hodně lidí a žijou vcelku normální život, možná jen s nějakým omezením pro zátěžové sporty. My vás odtud potom pošlete na kardiologii a tam vám už řeknou.“

„Ano, dobře,“ kývala maminka na všechno. Pět minut po lékařce vstoupila do pokoje dětská sestra s monitorem dechu. „Tuhle desku dáme pod miminko,“ podložila „šelestící“ holčičku.

„Na co to je?“ byla maminka zvídavá.

„To tak hlídá, jak to miminko dýchá,“ pravila sestra. „Nechávejte to pořád zapnuté, ale kdykoliv budete miminko vyndávat, musíte to vypnout, jinak by to začalo houkat. A houká to jenom u vás, u nás ne.“ (A ani slovo o tom, co to skutečně hlídá, nebo co dělat, kdyby monitor dechu začal houkat ve chvíli, kdy je miminko na podložce.)

 

Během těch čtyř dnů („proč tak dlouho?“ vadilo hladovějícímu a nevyžehlenému Choti), se starší sourozenci seznámili s novým („proč nemá růžový šatičky?“ nezdál se Mimince. „Takový miminko jsem nechtěla. Já jsem chtěla, jako je támhleto!“ Knoflíček, který mě téměř celé těhotenství trýznil dotazy jako „a může nás miminko vidět? Slyší nás miminko? A má tam v bříšku pyžámko? A botičky?“, potřeboval dva dny, aby se miminka přestal stydět a začal znovu komunikovat se mnou a nově i s bratrem) a já jsem si užila volna. Dokonce jsem přečetla knihu! Žel, na dlouho poslední…

Související článek: Baby friendly I