„Tohle už ale budete nechávat v postýlce?“ ujišťovala se v době mého těhotenství paní, která nám občas hlídá děti a s Knoflíčkem zažila ještě „období nošení“.

„Proč?“ podivila jsem se.

„No… protože to byste měla hrozně těžké, se třema dětma, a aby se muselo pořád nosit… Ale on vlastně váš manžel… jak to mají u nich, oni se asi taky nosí, že?“

„Počkej doma,“ vyhrožovala kolegyně spolurodička v nemocnici potomkovi, „tady mi ještě nemůžeš řvát, to bys budil ostatní miminka, ale doma půjdeš do pokoje, do postýlky, a tam si ječ jak chceš!“

Podívala se po nás ostatních: „Moje první, dcera, byla vymodlená a rozmazlovali jsme si ji pěkně. Jen zafňukala, už nekdo běžel. Ale ty,“ obrátila se znovu k miminku, „ty budeš mít vojnu, chlapče,“ promlouvala k němu něžně.

A pak znovu k nám: „To ono to první miminko, že, asi každá máma trochu rozmazluje, a pak s těma dalšíma už ví…“    

Kdoví, jak to dopadlo u kolegyně spolurodičky, ale Manželka nemluvňátka plakat nenechává. Bez ohledu na to, kolik jich má a bez ohledu na to, co se s miminky dělá nebo nedělá kdekoli na světě. A tak už při úvodní prohlídce u pediatra padala následující slova: „Proč tak pláče? Je mu asi zima, chudáčkovi…“ „Ne. Pláče, protože jsem ho položila.“

„To jste si ho tak rychle naučila?“ soucitný úsměv. „To ale teď budete mít těžký, se třemi…“

„Ale ne,“ předstírala jsem optimismus, „to je jen na dva měsíce, pak si ho dám na záda a budu mít klid.“

Jen dva měsíce, to je jenom osm týdnů. Nijak dlouhá doba – pokud během ní člověk nemá prakticky bez ustání v náručí kojence. A kolem sebe normální, nepořádek tvořící a péči vyžadující zbytek rodiny.

   „Co je to za bordel?“ tázal se novopečený otec tří dětí po příchodu z práce, popatřiv na byt ve stavu, v jakém ho zanechaly ručičky potomků a nouzový provoz domácnosti.

„No bordel,“ odvětila jsem, „zvykej si, ten tu bude ještě dva měsíce. Nemám ruce na úklid.“ A jednou rukou jsem vytáhla z trouby párek, abych ho Choti předložila k večeři. 

Mám ruce na chování. Na jedné paži balancuje novorozenec, druhou roztrhávám jeho peroucí se sourozence. Když se sourozenci neperou, mohu volnou rukou vařit pokrmy, k jejichž přípravě není zapotřebí více než jedna končetina. Tomuto požadavku vyhovují polévky z pytlíku, špagety, krůtí rolky a párky. Osm týdnů není tolik… Když se nemusíte osm týdnů živit párky a špagetami, chodit nevyžehlení (v mém případě i neumytí a neučesaní) a doma zakopávat o hračky, boty, oblečení…

Při průchodu chodbou musíme dávat pozor, aby se na nás nezřítila dvoumetrová hora vypraného prádla. Kdo se chce obléci, musí se do ní zanořit, aby příslušný kus oděvu vyhledal. Skříně zejí prázdnotou a nádobí myju, až když za mnou z kuchyně doleze do pokoje.

Nemluvně, obdivováno a hýčkáno sourozenci (plačící Knoflíček přestává plakat, rozkřičí-li se kojenec: „No tak, neplakej,“ domlouvá mu a sám si přitom otírá slzy), naštěstí není tak ortodoxní nošenec, jakými byli jeho bratr a sestra, takže po dvou měsících už je možné ho na pět až deset minut odložit. Nebývalý a nečekaný komfort, pro mě. 

A, též naštěstí, zdá se, že trpělivost matky roste úměrně s počtem dětí, takže mě nepřepadají touhy odložit potomka do nejbližšího babyboxu, když se –  jsa pošestnácté na vteřinu položen do postýlky – po šestnácté probudí. Prostě to zkusím po sedmnácté… Jednou usnout musí.

„Jak to zvládáte?“ ptají se mě cizí ženy na ulici. „Já mám dvě a mám toho až nad hlavu… Jde to vůbec?“

„Moje nevěsta má dvě děti, dva a tři roky, a museli si najmout chůvu, že to prý nezvládá!“ stěžovala si mi postarší paní, nespokojená se snachou.

„To víte, jít to musí“, dělám hrdinku, a říkám si „jen kdybyste věděly!“

„Chcete ho dát do školky?“ ptala se mě paní ředitelka na Knoflíčka, když jsem se pídila po reálných možnostech zápisu. 

„On sem chodit chce,“ prozradila jsem, jak Knoflíček závidí Mimince účast na předškolním vzdělávání, a jak Miminka před Knoflíčkem dělá důležitou „školkačku“.

„Ale opravdu máte zájem?“ ujišťovala se paní ředitelka. „To potřebuju vědět, beru dvanáct dětí a jedenáct míst už je skoro určitě obsazených,“ dívala se do záznamů v poledne prvního dne zápisu. Opravdový zájem jsem měla a za pár týdnů jsme dostali rozhodnutí o přijetí Knoflíčka k předškolnímu vzdělávání… Doufám, že bude ze školky nadšen stejně jako jeho sestra, která se občas dožaduje odchodu za dětmi už v pět hodin nedělního rána.  

Bizarnosti elektronického věku vstoupily i do naší domácnosti: Choť po večerech chatuje na Facebooku se sousedem.  

A já pozvolna zjišťuji, že být matkou tří malých dětí je sociálně atraktivní: není dne, aby se ke mně nepřihlásila nějaká babička nebo aspoň dáma středního věku – občas jim dokonce stojíme za to, aby kvůli nám přešly z protějšího chodníku – a nevyprávěla mi o tom, jak ona měla rychle za sebou tři, případně čtyři děti, a jak je transportovala (usazování více dětí současně do jednoho hlubokého kočárku byl v 60. a 70. letech zřejmě standard). I v obchodech, kde si dřív našich dvou dětí nevšímali, nás najednou obdařují úsměvy a lízátky. V tramvajích a autobusech se místa k sezení uvolňují s rychlostí a ochotou dříve nevídanou (když nechám starší děti s Chotěm a jedu někam jen s nemluvňátkem, vše se vrací do starých kolejí), v obchodech nás lidé ve frontě pouštějí před sebe, jen se objevíme, a lékárnice, prodavačky i paní v čistírně považují za potřebné sdělit mi, kolik mají dětí ony, jak jsou jejich děti staré a co dělají.

Kdybych měla dost času, mohla jsem si za ty dva měsíce pořídit víc přátel, než jsem jich měla za poslední tři roky.  

Hodně lidí taky touží za každou cenu zahlédnout „malého černouška“, a to už je příjemné míň. Jsou mnohdy tak zvědaví, že kvůli tomu neváhají strčit hlavu do cizího babyvaku nebo odhrnout plenu z kočárku. Tyhle extrémy se naštěstí neobjevují moc často (a jak děťátko roste a je viditelnější, zvolna ubývají).    

Choti při čekání na dlouho slibovaný pracovní postup došla trpělivost, a zařídil si ho sám. Výsledkem je, že mění pracovní pozici se stejnými problémy jako vždycky: tam, kam má přejít, ho chtějí mít nejlépe už odvčerejška, zatímco tam, odkud odchází, ho nechtějí pustit.

Ale pokud jde o vítězství na jiných polích, boduje: má pas! Má skutečný, český cizinecký pas. Stejně jako byly neuvěřitelné (negativní) zážitky z cizinecké policie, jsou neuvěřitelné (pozitivní) zážitky z úřadovny, která byla otevřena pro držitele povolení k trvalému pobytu. Choť v březnu podal žádost o pas, se zdůvodněním, že senegalský pas v Česku dostat nemůže, k vycestování do Francie nemá doklady a do Senegalu pro něj nemá čas jet, protože pracuje a nemůže se jen tak mírnyx týrnyx půl roku nebo jak dlouho courat po světě. Úředník žádost ještě upravil a odeslal do Prahy… a za čtrnáct dnů sám Choti telefonoval, že žádost byla schválena a pas je na cestě. A že mu při jednom vydají i jakýsi „průkaz rodinného příslušníka občana EU“, s tím že se dá cestovat taky.

A pak že to nejde…

 

http://www.senvideo.com/musicplayer.swf?configXmlPath=http://www.senvideo.com/musicconfigxmlcode.php?viewkey=a3e988c2af215d4e544d&playListXmlPath=http://www.senvideo.com/musicplaylistxmlcode.php?viewkey=a3e988c2af215d4e544d