„Musim koncit, jdu varit,“ zahlédla jsem přes Choťovo rameno na obrazovce počítače podezřelou větu.

Zdvihla jsem obočí: „Ty jdeš vařit?!“

Večer mě nezastihl v nejlepším rozmaru: předchozí noci  jsem možnost spánku obětovala úklidu kuchyně, takže jsem teď pohasínala úměrně k jejímu lesku.

 „Musím mu něco napsat, aby mě pustil,“ bránil se Choť, když bývalému kolegovi dával konečné „čau“.

Můj pohled byl asi dostatečně výmluvný: nazítří se Choť dostavil domů s velkým zpožděním a nákupními taškami plnými ingrediencí.

„Sehnal jsem čerstvé ryby,“ radoval se a zamířil do kuchyně.

A vařil.

Choť vaří málokdy, ale skvěle. 

Ryby se mu povedly.

Jata vděkem za dobrou večeři, posbírala jsem po jídle nádobí a odnesla je… do toho, co bývalo mou uklizenou kuchyní. Ta místnost vypadala jako po mejdanu stovky šéfkuchařů. Opilých. (Jen pozvracená nebyla.)

Už už jsem se nadechovala, že Choti řeknu, co si o jeho řádění myslím, a že ať to jako všechno pěkně honem uvede do původního stavu, když jsem si vzpomněla na Nigerii a jejího nebohého Jamese, který se nezavděčí, ať už vaří romantický pokrm, nebo myje podlahu. Takže jsem zase zhluboka vydechla, odložila talíře a tácy na pocintanou kuchyňskou linku – musela jsem kvůli tomu odsunout něco misek, šlehačů, mixérů, pekáčků a hrnců – a odebrala se konejšit plačící dítě.

Měla bych být ráda, že byl tak hodný a uvařil nám – přesvědčovala jsem se – a ne remcat kvůli troše bince.  U konejšení jsem usnula. 

Následujícího večera nesl Choť, vracející se z práce, nákup do kuchyně. Vynořil se z ní se zděšenou tváří.

 

„Ty tam máš taaaakovej bordel!“ vyčetl mi.