„Líbí se mi, jak myslíš“, prozradil kdysi Choť po delším přemýšlení nad mou neuváženou otázkou, co se mu na mně zamlouvá.

„Ne co si myslíš,“ ujasnil to ještě, „ale jak přemýšlíš.“

Měla jsem na vybranou: propadnout chmurám z toho, že vlastnímu muži připadám fyzicky odpudivá, nebo se zaradovat, že jeho vztah ke mně stojí na hodnotách, které zub času nenahlodá. Přinejmenším do alzheimera.

Choťovy závistivé pohledy na páry, kde si muž vede černošku, mě nechávají chladnými; s barvou pleti a tělesnou stavbou nic nenadělám. Ale Choťův nedávný povzdech „podívej, tamhleten černoch má takovou upravenou manželku! Jaké má pěkné vlasy!“ mě přiměl k činu.

Objednala jsem se, bezmála po třech letech, ke kadeřníkovi.  

V den D jsem odvedla starší dítě do školky. Vyplenila bankovní konto. Dovedla mladší a donesla nejmladší dítě domů, kde Choť trávil zasloužené volno. Nakojila jsem nejmladší dítě. Nejmladší dítě usnulo. Uložila jsem ho do postýlky a chystala se vyplížit se z bytu.

Choť byl bdělý: „To miminko si vem s sebou!“

„Nemůžu si ho vzít s sebou,“ vysvětlovala jsem polohlasem, „přece se nebudu stříhat s dítětem na ruce!“

„Dáš ho do kočárku a ten tam postavíš,“ navrhl Choť, dobře věda, že naše nejmladší dítě sice spí v kočárku jedoucím, ale nikdy ne ve stojícím.

Představila jsem si, jak mě kadeřnice vyhání ze salonu s napůl ostříhanou hlavou a ječícím potomkem, a zkusila jsem to ještě jednou: „V kočárku spát nebude. A teď zrovna usnul…“

„To jo, ale za chvíli se probudí a pak tu bude plakat. Musíš si ho vzít s sebou,“ trval Choť na svém a obraz nevstřícné, ze dveří nás vyhazující kadeřnice v mé mysli vystřídal obraz jiný – jak vstřícná kadeřnice halí mé dítě do igelitové plachty, aby na něj nepadaly ostříhané vlasy.

Zavolala jsem do salonu, že bohužel nepřijdu. Napustila jsem vodu do kýble, vzala smeták a šla mýt schody na chodbě.

K tomu být krásná nepotřebuju.  

„Nech dítě doma a jdi,“ psala mi Nigeria, „přece ho za tebou nehodí z okna!“

„Nepůjdu,“ odpověděla jsem, „jeho smůla, já si můžu zrcadla přelepit, ale on se na mě bude muset dívat!“  

Za patnáct minut se na chodbě objevil Choť. „Spí, tak jdi…“

„Nejdu, už jsem to zrušila,“ odvětila jsem.

„Tam budou mít volno, je krize…“ lákal mě Choť.

„Nejdu!“ odmítala jsem se nechat zkrášlit.    

Uklidňující terapie šudláním schodů nezabírala.   

„Už mi nikdy neříkej, že ´tamta žena je upravená´“, vrčela jsem na Chotě.

„No tak já nevím,“ bránil se, „ale všechny ženy jsou upravené, aniž by s tím otravovaly manžely!“

„A jak mám být upravená, když jsem za poslední čtyři roky nebyla ani na minutu bez dětí?“

„No to já nevím,“ odvětil Choť, „to se zeptej těch žen, jak to dělají!“

„No vždyť jsem se právě zeptala,“ narážela jsem na aktuální konverzaci s Nigerií, „řekla mi, že James hlídá děti, a ty na to, že jí hned všechno vyzvoním!“

„No ale to je lepší manželka,“ jal se mi Choť dávat Nigerii za příklad, „ta ani netrefí metrem domů,“ vzpomněl si, jak se ho kdysi Nigeria ptala, kde může přestoupit na „svou“ trasu,  „zato ty, ty jsi tuhle v sobotu přišla domů až ráno!“

 

Zmiňovaná sobota byla na jaře roku 2003.

 

„A to jsem měla sedět doma, když ty jsi běhal bůhví kde?“ zvolala jsem rozhořčeně.

 „No to snad není pravda,“ rozčilil se i Choť, „tak dávno to je, a ty mi to snad budeš předhazovat celej život!“