„Nekoupím, to je pro holčičky“, volává poplašeně Choť, když po něm Knoflíček aka „Pincesna“, oděn v sestřinu sukni a s (mou) podprsenkou na hlavě, chce novou panenku.

 Panenky Knoflíčkovi kupuju já. Chápu, že nebohý synek má před očima celé dny jen šílenou matičku a dokonalou starší sestru (která hry na „pincesny“ zavedla), a tudíž ještě nemohl objevit dobrodiní plastového samopalu  a indiánské čelenky.  

Až příliš genderově korektní, mé starší děti vaří, kojí a přebalují panenky, myjí podlahu, soutěží na autodráze, hrají si s kočárky, autíčky a vláčkem.  

Kamarádka Zuzanka dodnes vzpomíná, jak celé dětství toužila po plastovém bagru. Marně, protože její rodiče zase toužili po holčičce ve volánkách a s panenkou v náručí.

Měla jsem větší štěstí. Moji rodiče o holčičce nesnili. První dny života jsem strávila bezejmenná, protože „Pavel“ mě pojmenovat nemohli a jiné jméno nachystáno nebylo. Stejně jako Zuzanka, i já jsem později byla vybavena kočárkem pro panenky a příslušným obsahem. Ale měla jsem i soupravu Malý železničář, autobus a loď ná dálkové ovládání, vojáčky a tank, sadu indiánů a kovbojů. Sbírku angličáků mi záviděl kdejaký spolužák, o pravém kapslovém revolveru, z jehož hlavně po výstřelu vycházel páchnoucí dým, ani nemluvě.

Jestliže jsem na prvním stupni měla pár dobrých kamarádek (kromě kamarádů, samozřejmě), na druhém stupni začali kamarádi nabývat na významu. Ostatně, už na prvním stupni byly „holky divný“, jak jsme si v první špitali se spolužákem Radkem a podivovali se, proč děvčata nosí řetízky a sponky a proč ječí, když na ně bafáme zpoza dveří (jak jen jsem si zakládala na tom, že neječím! 🙂 ).

Ve druhé třídě jsem získala respekt celé školní jídelny, když jsem ve frontě na bramborák vrazila obávanému páťákovi Duchánkovi facku (musela jsem si k tomu stoupnout na špičky). Vrátil mi takovou, až jsem se zapotácela. Tvář jsem měla červenou snad až do večera… ale už nikdy mě starší kluci za vlasy netahali.

 

Během kariéry školačky jsem měla dvoje šaty; jedny v první třídě, modré s bílou krajkou. Druhé ve třídě sedmé. Kdykoliv jsem si tu růžovobílou kreaci oblékala, musela jsem počítat s tím, že mě Josef z lavice za mnou poplácá po zadku. Pepa byl statečný mladík, protože sporům se mnou se vyhýbal dokonce i přespolní Bihári, kterého se všichni báli.

Do opravdové rvačky, takové, kde okolo stojí diváci,  jsem se sice dostala jen třikrát nebo čtyřikrát (a, zahanbeně přiznávám, v rozčilení jsem protivníka byla klidně ochotná nakopnout do kulek), ale pro pořádnou herdu do zad jsem nešla daleko. A kluci buď měli strach (ti o hlavu menší), nebo jim doma říkali, že holky se netlučou (těm větším), nebo ze mě měli legraci. Jako Bihári.

„Moh´bych jí dát přes hubu,“ povídal kolemstojícím spolužákům poté, co jsem ho praštila (neměl mi shazovat věci!). „A ona to ví taky,“ dodal napůl obdivně a napůl shovívavě, a aby si zachoval tvář a pověst (aniž bych měla přeražený nos) převrhl mi lavici. Převrženou (jen) lavici jsem dešifrovala jako gesto rytířské velkomyslnosti, posbírala jsem si věci a od toho dne jsme oba ostentativně předstírali, že se mě Bihári „bojí“. Bavilo ho to víc než mě.

Poslední den základní školní docházky jsem byla jediná z děvčat, která neuronila slzu; celých osm let jsem si zakládala na tom, že nikdy nebrečím, tak přece nebudu oplakávat dětství…