Proč pláčeš?" ptala jsem se onehdy večer štkajícího potomka.
"Protože nebudu veliká," odpovědělo dítě mezi vzlyky.
"Proč bys nebyla? Taky budeš veliká," (dá-li Pánbůh), slibovala jsem.
"Ale ne už zítra," nebyla dcerka k utišení. Rozhodla jsem se svěřit jí, že i dospělost má své stinné stránky: "Budeš veliká, až já budu stará."
Slzy vyschly: "jako babička?"
"Ano, jako babička."
"Taky budeš nemocná?"
"Nevím, možná…"
Stavidla se zvedla znovu a pláč byl ještě zoufalejší: "Tak já… tak já už nikdy nebudu papat!"
"Proč bys nepapala?" divila jsem se.
"Abych nevyrostla. Abys nebyla stará."
Dvanáct krajů 
čvn 08, 2009 @ 08:45:14
Krásný 🙂
čvn 08, 2009 @ 08:49:59
malá porce obrovské dětské lásky:-)
čvn 08, 2009 @ 11:04:52
:((( jejda, to je uplne smutny!!
čvn 08, 2009 @ 11:49:41
Taky mi jí bylo moc líto. :(( Ale když už jsme byly v tom, vysvětlila jsem jí, že za mnou bude vodit svojí holčičku a já budu mít radost. A že všichni jsou nejdřív malí, pak vyrostou a zestárnou a umřou (vynechala jsem zatím, že poslední fáze může nastat kdykoli během těch předchozích). Večer to oplakala, ale ráno už s tím vypadala vyrovnaná. 🙂
čvn 08, 2009 @ 17:25:04
to je krásný, já mám bohužel doma malého cynika, který mi řekl, že už jsem stará a brzo umřu….
čvn 08, 2009 @ 17:29:11
Jeeee,,ja mam chut ji dat neznou pusu na tvar :-* :-)))