„Nevím, jestli přijedeme, jsme všichni nemocní,“ psala jsem ve středu – zrak rozostřený horečkou – kamarádce, která nás pozvala na mejdan, plánovaný a organizovaný dlouho předem. Na posteli vedle mě se v záchvatu kašle dusilo dítě. Další dítě zvracelo opodál, jiné sípalo na křesle.

„Už jsme všichni schopní přesunu,“ hlásila jsem ve čtvrtek, „ale pořád ještě máme kašel. Přijedeme radši až v sobotu ráno a ještě večer se vrátíme, abychom někoho nenakazili,“ narážela jsem na to, že paní organizátorka nám, rodině s miminem, slíbila protekční ubytování pod střechou s dalšími dětnými. 

V sobotu ráno jsme otevřeli oči… všichni, až na kojence. Kojencova očka se po opláchnutí borovou vodou rozlepila, ale oteklá a červená zůstala.

Místo na autobus do jižních Čech jsme zamířili na pohotovost.

„Bože, to bys snad nebyla ani ty,“ psala kamarádka.  

Modlila jsem se, aby na pohotovosti nebyla ta paní doktorka, která mi před dvěma lety vysvětlila, že Miminko zešílí z multilingvní výchovy, Knoflíček bude mít z babyvaku křivou páteř a neustupující horečky mám léčit preventivním podáváním Paralenu. Zároveň jsem tak nějak doufala, že potomek dostane antibiotické kapky, které vyléčí zánět dřív, než si ho začnou předávat všichni členové rodiny. (Nejsem bezhlavý fanoušek antibiotik, ale asi tři kola úporné oční infekce jsme už tohle jaro absolvovali.)  

Půl hodinky v čekárně… z ordinace vychází bíle kropenatá holčička, a na mě jdou mrákoty. Předběhla jsem maminku chlapečka s bolavým uchem, abych mohla strčit hlavu do ordinace (v záchvěvu poslední naděje, že kropenatá holčička snad nebyla v čekárně dlouho, nebo třeba vůbec): „Promiňte,“ ptám se, „ale jestli ta holčička, co teď vyšla, měla neštovice, mám sem vůbec nosit tříměsíční mimino?“

Paní doktorka (ano, sakra, je to ta samá!) i sestra si mě měří udivenými pohledy: „No my tady žádnou izolaci nemáme,“ (jestli teda myslíte tohle), „to bejvávalo, ale to už dávno není, ta je zrušená,“ a „tady máte to prostředí zrovna tak infekční, jako v čekárně.“ Upouštím od zaječích úmyslů (informace zdravotnic dávají tušit, že neštovice už stejně mít budeme) a čekám další půl hodiny, aby mi pak paní doktorka doporučila kapat nemluvněti do očí osmkrát denně Ophtalmoseptonex.

„Počkejte, ještě se podívám, jestli nemá rýmu,ono to někdy bývá od rýmy,“ dívá se do pusy miminku, které v noci kvůli ucpanému nosánku nespí.

„Ne, tak rýmu nemá, je to dobrý,“ zhodnotila to, a já se s ní nehádám – spěchám koupit Septonex, abychom nastoupili aspoň do autobusu, který odjíždí z Prahy v jednu, když ten v devět nám ujel. 

„To bude dobrý,“ těším nervózního Chotě, který vleče pytel ananasu („Copak ty si to nepamatuješ? Jana přece vloni říkala, jak miluje ananas,“ připomínal mi),  „to krásně stihneme.“  

Nestihli. Popletli jsme si stanice, odjíždíme ve dvě. Moje odhodlání „ve čtyři tam budeme, v sedm nám jede autobus zpátky“ bere za své v okamžení, kdy mi hostitelka oznamuje že nám zajistila ubytování „v penzionku“ a námitky se nepřipouštějí.  

Přicházíme ubrat z velikého prostoru ostatním hostům a pobíhajícím smečkám dětí a psů. (Pes, který byl loni prohlášen za mrtvého a dětmi oplakán, k našemu překvapení žije. Děti se nediví.)

Starší z našich dětí, vzdor běžné ostýchavosti, za chvíli běhají po hrázi rybníka, nutí Chotě, aby je povozil na kánoi (k čemuž nedojde) a odmítají se nechat povozit ná kánoi jinými, k tomu se nabízejícími tatínky. Miminko a Knoflíček, poté, co daly košem tatínkům, rozkutávají rybniční hráz, počítají potěr a zarputile odmítají veškeré pokusy o sblížení, jimž jsou vystavovány ze stran dětí hostitelů i našich spoluhostů. Tomášek u Knoflíčka neuspěl ani po dvou dnech, Miminka tu dostala první květinu od (věkově jí přiměřeného) „muže“.  

 

 

Zažívám trauma: každou chvíli se ke mně někdo hlásí a táže se mě, zda „já jsem ta, co…“ případně mi rovnou říká „Jana povídala, že vy jste napsala…“; dozvídám se (a to mě moc těší), že jsem prý pomocí Baobabu vyvedla z manželské krize nějakou paní z okolí, že knížka se líbí (případně, že by si ji rádi přečetli, protože slyšeli…) a topím se v rozpacích, protože vůbec netuším, kdo jsou ti lidé, co se ke mně takhle hlásí. Za celé ty dva dny, co jsme tam byli, jsem nedokázala přijít na způsob, jak se nenápadně a taktně zeptat „a vy jste kdo?“, zvlášť když jsem měla nepříjemný pocit, že většina přítomných by mi odpověděla něco jako „já jsem ten nositel Nobelovy ceny“… A i když tam nejspíš žádný nositel Nobelovy ceny nebyl 🙂 , stejně je mi líto, že čtenáři a potenciální čtenáři nepředpokládali, že by mě jejich identita mohla zajímat. Neanonymní osobou mi tak zůstala jen slečna Markéta, o níž jsem k své hrůze zjsitila, že – stejně jako já, jen mnohem lépe – kdysi přednášela na zde neblaze proslulé konferenci překladatelů z exotických jazyků  ( http://manzelka.bloguje.cz/669498-straslivy-pribeh.php ) . 

A pak jsme viděli „Bojí, které zpívá,“ jak děti nazvaly dvě obří bílé myši (? Snad. Mělo to velké uši (a vlastně všechno) z bílého igelitu, přišlo to z pole, jezdilo v kánoi po rybníku a zpívalo komické písně. Video neuvidíte, ač ho máme, protože nevím, kde Myši hledat, aby mohly udělit případný souhlas k publikování.) a snědli večeři („Pro vás mám kuře,“ lákala hostitelka. „Co to je? To vypadá dobře…“ zkoumali gril hosté krmení vepřovým. „To je kuřecí, ale to je na objednávku,“ bránil naši večeři kuchař. Psi se tak snadno odbýt nedají…) 

Místní mládež se opájí alkoholem a zajala Chotě, Miminko mizí neznámo kam („Teta má taky počítač,“ svěřila mi o pár dní později. „Takovej, co se zapíná sám. Já jsem tam něco zmáčkla a on se sám zapnul.“ „A co bylo pak?“ trnula jsem. „Pak? Nic, šla jsem pryč.“) a kojenec mi spí v náručí, protože v kočárku usnul Knoflíček.  

O něco později, odvezeni k podivnému téměř luxusnímu hotýlku  v sousední vesnici, vykládáme spící (a neskutečně špinavé) děti z auta. Pán v kovbojském klobouku nabízí Choti hovor v angličtině, Choť se chce spokojit s češtinou. Paní nám snáší matrace z postelí v patře pokoje („není tam zábradlí, tak aby děti nespadly“) a my si lámeme hlavou, kdo může provozovat takovýhle hotel na vesnici, a kdo tam asi tak jezdí.  

Ráno se to vysvětluje: hotel není hotel, ale soukromá vilka, kterou postavil český imigrant do Kanady pro rodinu a známé, aby ho mohli navštěvovat, když je v Čechách.  

Dopraveni zase zpátky, k Janě a Martinovi na snídani (a ještě trochu společenské potěchy) nafasovali jsme pro naše děti (oděvně nevybavené na dvoudenní cestu plus válení v blátě),  něco svršků po dětech hostitelů. Vypadali trošinku jako dva bezdomovci, ty naše větší dětičky. („Vy máte ty děti jako ze žurnálu,“ poznamenala Nyaare, když nás potkala chvilku po příjezdu do Prahy. Z jakého žurnálu, neřekla.)  

S malým miminkem bývají při cestování jiné nesnáze. Seděla jsem v přebalovně obchodního centra, Chotě s dětmi deponované v nedaleké restauraci, když do místnosti vstoupila velmi mladá a velmi krásná maminka s miminkem. Dala se do řeči s uklízečkou, krajankou z Ukrajiny. Uklízečka odešla. Miminko křičelo.  Krásná maminka ho vstoje zkoušela nakojit. Miminko plakalo, až se zalykalo. dorazil drobounký tatínek. Miminkem mával do všech stran, ale miminko plakalo pořád víc. Ukázala jsem mamince, aby si šla sednout ke mně na lavici – maminka poděkovala, přisedla si. znovu zkusila nakojit… a miminko se odtáhlo od prsu. „Uaaa-aaa-aaaa!“ křičelo.

„Kolik mu je?“ zajímala jsem se o věk uzlíčku.

„Šest týdnů,“ zafuněl ukrajinský tatínek.

„Nebolí ho bříško?“ prohlížela jsem si kroutícího se mrňouska, zatímco moje obří mimino spořádaně sálo.

„Já nevím,“ odpověděl s uštvaným výrazem. „On je pořád moc nervózní, pořád pláče!“

Krásná maminka přizvukovala: „pořád pláče!“

„Zkuste si ho otočit,“ navrhla jsem, odpojila vlastní dítě a demonstrovala: „tak, položíte si ho na bříško, na předloktí, bude mít ručičky a nožičky dole a opřený bude o hrudník a o kyčel, o bříško ne…“

„Tak?“ nastavovala maminka křičící robátko.

„Tady…“ přeložila jsem její dlaň na miminčí nožičce.

„Uaaaaaa… aaa… …aa? a?“ miminko naposled překvapeně vzlyklo a zmlklo.

Ukrajinský pár se usmíval. „My vám moc, moc moc děkujeme…“

Asi jsem právě přešla do té nenáviděné kategorie Zkušená matka.