Kolik si pamatují děti, ty děti, o kterých si myslíme,  že tak rychle zapomínají, že nevědí skoro ani, co bylo před týdnem, natož co bylo před lety?

V sousedství našeho prvního bytu bydlela dáma přibližně mého věku.  Potkávali jsme ji na schodech, nejdřív samotnou a potom s mužem, který se časem (aniž bychom tušili) stal jejím manželem. Zdravívali jsme se, nic míň a nic víc.

„Ta naše sousedka, ta je těhotná,“ pravil jednou Choť mé těhotné maličkosti.

„Nesmysl, to bych si musela všimnout,“ opáčila jsem. Ale když se blížil termín mého prvního porodu, zaslechli jsme jedné noci za zdí dětský pláč.

„Vidíš,“ triumfoval Choť.

O pár týdnů později uslyšela dětský pláč za zdí i „ta naše sousedka“. Na úzkém schodišti jsme se teď jedna druhé vyhýbaly s dětmi v náručí.

A zdravívaly se… až mě jednou překvapila při věšení prádla.

„Co kdybyste k nám taky někdy zašla, když už máme ty stejně starý děti…“ Neměla jsem ponětí, že přijetím toho pozvání zakládám Mimince na smutek.

Miminka s Haničkou si brzo zvykly, že přístupné jim jsou oba byty. Miminka bušila na dveře u Haničky, Hanička volala Miminku pod okny. Chodily jsme ve čtyřech na dětské hřiště a do parku, a když jsem si zlomila nohu, sousedka za mě nakupovala (za což jí bude navěky patřit můj vděk). Hanička s Miminkou popřely pravidlo vývojové psychologie a – když se naučily chodit – hrály si „spolu“, ne „vedle sebe“, jak by se na batolata slušelo.   Když byly Mimince dva roky, odstěhovali jsme se do Brna. I naši pražští sousedé změnili bydliště. Ale Miminka nezapomněla.

„Bude tam Hanička?“ ptala se, když šla poprvé do jeslí, rok od doby, kdy Haničku viděla naposledy.

„Chtěla bych jít za Haničkou,“ prosila po dalším roce.

„Janičku přece uvidíš zítra,“ slibovala jsem v domnění, že Miminka mluví o kamarádce ze školky.

„Ale ne, já chci jít za Haničkou s bílými vlásky,“ vysvětlila Miminka nechápavé matce. A nechápavá matka stála před problémem, jak Mimince vysvětlit, že Hanička, tak jako předtím, odjíždí na každý víkend k babičce a že její maminka už nastoupila do práce, což nám možnosti setkávání trochu komplikuje.

Miminka dnes už neříká „Já chci jít za Haničkou“ dvacetkrát denně, ale jen dvakrát týdně.  

Ale když jsme se letos konečně setkaly, vypadaly Hanička a Miminka – obě o deset centimetrů vyšší než posledně – jako kdyby se jejich cesty nikdy nerozešly.  

Mám z toho radost, jistě, to mám.

Ale taky mě to leká a zavazuje. Ta skvělá paměť našich nejmenších.