„Vždycky to dopadá špatně,“ psala kdysi jedna dáma na diskusním fóru nejmenovaného ženského serveru, kde jsem se seznámila s Tamushf, „spokojený vztah s černochem nebo muslimem je pro nás Evropanky prostě vyloučen, i když se to třeba nezdá.

Jednou byl takový pár i v reality show na Nově, a tam bylo dobře vidět, jak je ta ženská ušlápnutá!“

 Odepsala jsem paní, že jsem s Chotěm sedm let (tolik to tenkrát bylo) a uslápnutá si nepřijdu, a ona mě přesvědčovala: „Tak ten zlom teprve nastane. Je vidět, že jsi ten pořad sledovala, ale tam bylo jasně vidět, že se ta ženská úplně bojí mluvit…“

Zasmála jsem se před monitorem a vyjevila paní srozumitelněji, že míru mé ušlápnutosti (ať už se jí z televizní obrazovky jevila jakákoli) určitě nezná líp než já sama.  

To bylo moje první setkání s předsudkem – ne o cizincích, ale o ženách cizinců.  

Od té doby na ně porůznu narážím a žasnu nad tím, co vede některé domorodce k víře, že jsme chuděrky neprůbojné, šeredné, hloupé, z narušených rodin, nevzdělané, neschopné, nešťastné a zoufalé; a pro případ, že bychom si tak náhodou nepřipadaly, nás neváhají o tom přesvědčovat (obyčejně bez toho, že by nás vůbec znali nebo o nás něco věděli).     

Kořeny některých výroků chápu – ve světle toho, co se na nás valí ze sdělovacích prostředků, se jim není co divit:  

„Nechápu, jak si někdo může začít s muslimem. Podle mě je tohle náboženství znakem fanatismu a agrese. Uznávám, že mám předsudky, ale s takovým člověkem bych se vůbec bála o něčem mluvit, aby mě neukamenoval.“

 „Ja bych si s muslimem nikdy v zivote nezacala. copak neni dost ceskych hodnych, chytrych kluku co jsou v pohode?“  

 „Takové (z)mlácení manželky muslimem bude zcela jistě beztrestné, neboť on sdílí ´jiné hodnoty´“ 

„Vzala si muslima a tím se dobrovolně vzdala svých práv a stala jeho majetkem. Takže z právního hlediska už vlastně není člověkem, ale věcí.“    

„Vsem holkam co si najdou muslima, preju vsechno co je potka, protoze jsou asi nepoucitelny“

„Stejně ti jednou uteče… až se tě nabaží… až se mu okouká to že seš bílá… vrátí se k nějaké černošce která mu porozumí líp…“

Kulturně, rasově nebo nábožensky smíšené vztahy jsou zkrátka předurčeny ke krachu. A běda, jak nekrachují, nebo dokonce prosperují! Takovou možnost je zapotřebí důrazně popřít:  

 „Chudinky mají problémy a tak si (a ostatním) musí jako online hrdinky namlouvat, jak je to skvělé a podobné nesmysly.“,   napsal mi před několika dny kdosi na serveru kafe.cz, kde mě nějaká diskutující čtenářka doporučila ku čtení (tímto jí zde děkuji za komplimenty!).

Jaké problémy mám, už bohužel nespecifikoval. Hádala bych, že nejspíš budu psychicky i fyzicky týraná žena, které je muž – tyjící ze sociálních dávek – na každém rohu nevěrný a co nevidět ji opustí (a unese děti, samozřejmě. K tomu poslednímu dodávám, že z celého srdce doufám, že mi je vyčerpaný po dvou dnech nevrátí.).

Na internetu pak publikuju smyšlené historky a po večerech vyrábím fotomontáže.  

Na Žena-in se zase píše: „Články o skvělém životě s černochy nepsal nikdo, kdo něco podobného opravdu zažil. Život s nimi totiž vyhovoval asi jen dvěma dívkám, které byly silně submisivní…. Ostatní postižené vždy popisovaly velmi podobné zážitky, jako mám já. Doufám, že vám můj článek přinese nějaké ponaučení o tom, jak pravdivé jsou články o sexu s černochy.“

Dokonce i Squire, ke které chodím čítávat, publikovala v červnu – dřív než si pročetla tyto stránky – zlehka „předpokládací“ článek o tom, jak se ženy cizinců ve všem přizpůsobují svým choťům.  

Často se mi stává, že lidé, se kterými se seznámíme v reálu, odtuší (snad aby omluvili tu neuvěřitelnou drzost, že pořád ještě nejsme rozvedeni či vzájemně povražděni):

„Nojo, když vy jste přijala to jeho náboženství…“

Nikoho ani nenapadne, že bych mohla náboženství přijmout před seznámením s Chotěm. (Nemluvě o tom, že před dvaceti lety choť, mladší než já, ještě seděl ve školních škamnách.)

Co by to, propána, bylo za víru, kdyby byla spojena s nějakým mužem?

Stává se, že říkají: „vy mluvíte jeho řečí„.

Nemluvím.

Choť je po otci Ballant, po matce Ďola, jeho hlavní řečí je mandingština a ďolština. Žádnou z nich nevládnu. Wolofštinu nerad (úroveň jeho znalostí tomu odpovídá), ale mluvíme wolofsky, protože to byl náš první komunikační jazyk, a protože já ji miluji. Snad by se skoro dalo říct, že on na mě mluví řečí mojí , aspoň ve smyslu emocionální definice identity.  

„Vy jste se mu ale kulturně přizpůsobila, to je pak jiné…“

Přizpůsobila? V čem? O kultuře svého manžela vím pramálo. Ďoly jsem potkala jen v absolutně multikulturním, wolofizovaném prostředí Dakaru. Na ďolské tanečky, to divošské poskakování, pohlížím s blahosklonnou shovívavostí, a Choť jen stěží tají pohrdání necivilizovaným sabarem, o dechovce nemluvě. „Ještě tak balet…“ říkává, a mně při představě dalšího večera v hledišti při sledování (dozajista bezchybně odtančeného) Labutího jezera naskakuje husí kůže.  

„Já jsem slyšel,“ oslovil mě minulý týden dredatý mladík z bytu nad námi, který bouří  houpavých rytmů v pozdních nočních hodinách budívá děti, „váš manžel taky poslouchá reggae….“.

Usmála jsem se na něj: „Manžel reggae nesnáší, to slýcháte mě.“

Zatvářil se skoro jako kdysi prodavač v malém krámku s potravinami, kam jsem chodívala cestou do práce pro svačinu. Vplula jsem tenkrát k pultu, na vysokých podpatcích, nasoukána v úzkém bleděmodrém kostýmku. Jsem zdvořilý člověk. Než jsem si objednala pět deka drůbeží šunky, vyňala jsem z uší sluchátka. Prodavač navážil a zabalil požadované, a  optal se: „co pěkného posloucháte? Nějakou relaxační hudbu?“

„Ne, hip-hop,“ odtušila jsem, a cupitajíc na kramflíčcích z obchůdku, zanechala jsem ho jeho úžasu.  

Leckoho pohoršuje, když Nigeria na svých stránkách píše, že její děti jsou Igbové. Přitom by nás to nemělo překvapovat:  igbská společnost, stejně jako česká, je patrilineární a patrilokální. Jana Nováková je Nováková proto, že je dcerou Nováka. Je Novákova, „patří“ svému otci. Když se vdá za Dvořka, stane se z ní Dvořáková – „Dvořákova“; přejde pod „poručnictví“, dnes samozřejmě už jen symbolické, manžela – Dvořáka. Děti jsou Dvořákovy a Dvořákové, ne už Novákovy a Novákové. (Schválně pomíjím excentrické novoty jako příjmení po matce.) Na právní stránce věci z tohoto pohledu nezáleží.  

Moje děti jsou Ballantové. Neumějí, a nejspíš nikdy umět nebudou, slovo ballantsky. Ale protože tatínek jejich tatínka je Ballant, jsou Ballantové i oni. Ballantové s ďolskou babičkou a českou maminkou, samozřejmě. Ďolská babička ani česká maminka se kvůli manželství nemusely vzdát identity, víry, jazyka ani ničeho jiného, co souvisí s kulturou. Choť je Ballant, který mluví (mimo jiné) ďolsky. Jeho děti jsou Ballantové, kteří mluví (mimo jiné) česky (aspoň ty z nich, které už mluví). Zcela v duchu českých národních tradic…

Ale  pokud jste tím typem čtenáře, kterému k duševní rovnováze dopomůže pocit, že tyto stránky jsou psány hluboce nešťastnou a nespokojenou ženou – klidně se přiznávám i k tomu bití a všemu ostatnímu, jen abych vás potěšila vědomím, že věci jsou přesně takové, jaké si je představujete.

Nebo prostě vycházejte z toho, že jsme fiktivní osoby pro účely vlastizrádné agitky a že Choť, Manželka, Miminko, Knoflíček ani Kakao vůbec neexistují.