„A byl to vůbec Skinhead?“ zapochybovala jsem.

„Tak prosímtě, nepoznám Skinheada!“ rozhořčil se Choť. „Holá hlava, ty boty, džíny, Lonsdale odshora až dolu…“

„A co že šel zrovna za tebou?“

„No prej mu nikdo nechtěl půjčit…“

„Tam nikdo nebyl?“

„Jo, seděli tam lidi, ale těch se asi už ptal… No a taky nevypadali, že by mu něco dali,“ dodal po kratinkém zamyšlení. „Říkal, že má dvouletý dítě, že má to dítě nemocný oči, někde v nějaký vesnici za Brnem. A že mu koupil léky a potřebuje se dostat zpátky a nemá na lístek.“

„Jo, povídali,“ byla jsem skeptická, „to říkaj´všichni žebráci. Češi už to znaj´.“

„Ne, počkej, ale on mi ukazoval fotku… a prej ať jdu klidně s ním k pokladně a tam mu ten lístek koupím, že nechce prachy, že potřebuje tu jízdenku a chybí mu třicet korun…“

„Prosímtě, oblečenej v Lonsdaleu a nemá třicet korun? Doufám, že jsi mu ji nekoupil?“ nechala jsem si radši pro sebe úvahu, že i lístek na vlak se dá vrátit.

„Ne, já jsem neměl hotovost a pospíchal jsem,“ (v duchu jsem protočila panenky), „ale dal jsem mu dvě kovový eura, co mi zbyly z Itálie… byl rád… že si je prej vymění…“