„James teď už kolikrát přišel domů s historkou, jak ten či onen kámoš má ženu a děti v bytě mimo Prahu, on sám bydlí s šesti kámošema v pražský garsonce, za manželkou zajede jednou do měsíce, hrdě jí předá tisícovku na domácnost a zas na dlouho zmizí. Díky Bohu za Jamese,“ psala mi před časem Nigeria.

Jen chvíli jsme se pohoršovaly nad proradností cizích mužů, než jsme začaly vypočítávat nedostatky těch svých. Jak si zabásnila takymatka Nominek v komentářích u takymatky squire:

„Ještě že ty muže máme,
dobře si zanadáváme.“ 🙂  

Zanadáváme, ano. Neumyté hrnky v dřezu. Muž, který po návratu z práce nechce chovat batole. Zapomene na naše narozeniny. Nechá na podlaze povalovat ponožky. Neříká nám dost často, jak jsme krásné, milé a inteligentní. (Nebo to dokonce neříká vůbec.) Nesklápí záchodové prkénko. … a dopouští se ještě spousty strašných domácích zločinů. Aby ho husa kopla!   Ale stačí se podívat na cizí blog ¨  a celá ta hrůza Jamesova vyprávění, přes několik prostředníků nesdělitelná, dopadne plnou vahou.  

Dámy, važme si těch mužů, co nemyjí hrnky a nechtějí být po návratu z práce rušeni, víc.

Možná, že si vůbec nemáme nač stěžovat.