Zabiju ho!

Kočičí předení a odfukování spícího dědečka podmalovával hlas reportéra televizního zpravodajství. Do šera pokoje poblikávala televizní obrazovka, přinášející v tu chvíli obraz domku, ve kterém žily oběti zločinu z vášně. Kdosi kohosi miloval tak, že ho samou láskou zabil,a nádavkem pár příbuzných k tomu.

„To je hrozný, viď,“ vydechla Máša.

Záběry na dům vystřídal záběr na muže se sklopenou hlavou, vedeného v policejních poutech.

 „Chudák…“

„Kdo je chudák?“ nějak se mi nezdál ten gramatický rod.

„Ten chlap přece,“ vysvětlila Máša. „Chtěla ho opustit, a tak to neunesl… Zhroutil se mu svět. Byl asi děsně nešťastnej. Určitě žil jen pro ni, musel ji moc milovat,“ dodala se zamženým pohledem.

Kudla v břiše sem, kudla v břiše tam, hlavně, že se mají rádi, napadlo mě. A zároveň jsem si, ne bez jistého podezření, připomněla  poněkud uštvané pohledy Mášina manžela, jeho dávný povzdech, že manželka mu kontroluje věci a když se někam nemůže dostat, neváhá použít násilí. Zatím jen vůči věcem. Vzpomněla jsem si i na diskusi pod Nigeriinými články o Bílé Masajce a o lásce, kde čtenářky fanaticky hájí názor, že v lásce a ve válce je dovoleno absolutně vše, a že láska je dostatečný důvod pro iracionální jednání, které samo se – posvěceno láskou – stává obdivuhodným. Když si ho umíme tak pěkně zdůvodnit.    

Seděla jsem zabořená v měkounkém křesle, zezadu jsem pozorovala Mášinu siluetu, osvětlovanou září obrazovky a napadaly mě všelijaké myšlenky.  

Nepopírám, že už jsem se párkrát (v prvních letech manželství dokonce mnohokrát!) zabývala myšlenkou, kam a jak nejlépe odklidím Choťovu mrtvolu, až se jednou neudržím, a… 

Nemilovala jsem ho. (A i kdyby to tak bylo, přiznejme si – snad všechny délevdané a všichni déleženatí potvrdí, že uvědomovat si vlastní lásku je občas setsakra těžké!)  

Ale kdyby chtěl odejít – ať teď, nebo tenkrát, zaručeně bych ho nevraždila. Ani tu, ke které by odcházel (byla-li by jaká). 

Podle Máši možná Chotě nemám dost ráda ani teď. Nežiju jen pro něj, řekla by asi. Měla by pravdu – žiju taky pro své děti a sama pro sebe, abych mohla Choti a dětem dávat víc. Ale lásku si představuji jinak. Milovat a mít jsou pro mě dvě různé věci. Pokud někoho milujeme, můžeme ho chtít zbavit jeho svobody? Mám právo milovat – ale nevěřím, že toto právo s sebou zároveň nese právo být milován(a).

Ten, koho miluji, má právo mě nemít rád. A naštěstí neexistuje pravidlo, podle něhož bych měla chovat lásku k těm, kdo ji chovají ke mně.

 Pokud někoho miluji, chci, aby byl šťastný; v jeho štěstí je štěstí moje. A pokud věří, že bude šťastný jen s někým jiným než se mnou, jak bych mohla být spokojená, kdybychom zůstali spolu? Když někoho miluji, když,  slovy Máši, „žiju jen pro něj,“ smysl mého života se s jeho odchodem nevytratí – vytratil by se s jeho smrtí… Z toho důvodu se mi „vraždy z lásky“ zdají protimluvem.  

Nechápu Radka Kavku ani Norberta Jurkovského .  Zato moc dobře rozumím Malé mořské víle.