„Ták, tuhle si pěkně hačněte,“ odsunula korpulentní čtyřicátnice židli od kavárenského stolečku, „dáte si kafe, že?“ Nákupní galerie zažívala odpolední nápor koupěchtivých a restaurace byla plná. Stařeček v oblýskaném saku a kalhotách s vytahanými koleny byl celý nesvůj. Posadil se na krajíček židle, ruce střídavě zasouval mezi kolena, pokládal na stůl a spouštěl do klína („jakpak je to asi správně?“)  a vyplašeným pohledem těkal kolem. Jednu nožičku brýlí, posazených nakřivo, měl vyspravenu izolepou.

Trhl sebou, když před něj postavila plastový kelímek, a po očku si prohlížel americké koblihy, které přinesla ke kávě pro sebe. Do jednoho z nich se zakousla ještě dřív, než dosedla na židli.

„Mám hrozný hlad, nestihla jsem se nasvačit,“ vysvětlila mu přes mastné sousto.

 Starý pán naprázdno polkl, pokývl a zadíval se na pohárek před sebou. Ruce se nakonec rozhodl nechat pod stolem.

„Tak tady jsou ty papíry,“ pokračovala dáma, „vidíte, na téhle kartě budete mít peníze, můžete je použít, na co budete chtít, ty jsou tam uchystané pro vás… ale vy nepijete? Ukažte…“ sejmula z kelímku víčko, „sladíte?“. Ruka se zlatým prstenem ani nečekala na odpověď.

 Stařeček mlčky sledoval pád bílých krystalků a jejich mizení pod tmavou hladinou v kalíšku.

„No, vidíte,“ míchala paní dědečkovu kávu, „a teď k tomu našemu… Takže, tady ty peníze budou vaše, když mi to tu dvakrát podepíšete.“ Mluvila nahlas a zřetelně.

„A to mám něco platit, nebo co?“ chtěl vědět dědeček, který zcela zjevně neměl ani ponětí, co mu paní nabízí.

„Neeee, nic nebudete platit,“ zasmála se nahlas, „jenom vždycky na konci měsíce přijde účet a vy zaplatíte malinký poplateček, jinak vůbec nic!“

Hosté od sousedních stolů zvědavě přihlíželi. Scéna se dala přehlédnout a přeslechnout jen stěží.

„Ták, podepíšete mi to tady… a ještě tady…“ ukazovala blondýna, „a peníze si můžete vyzvednout už příští týden.“ Polkla poslední sousto donutu, papíry zarovnala klepnutím o stolek a zastrčila do aktovky. „Já už bohužel musím jít, mám další schůzku,“ loučila se s ním. Podala mu ruku (z rukávu stařečkova saka přitom vykoukl roztřepený rukáv košile), propletla se mezi stolky a židlemi a byla ta tam. Starý muž nechal na stole nedopitou kávu a šoural se pryč.  

„A oni na ně koukali, plná restaurace lidí, i velký zdraví chlapi, a koukali na ni… A ona taky, se vůbec nestyděla, přede všema! Chudák ten pán ani nevěděl, že mu prodává úvěr, vůbec ničemu nerozuměl, nic z toho nepochopil, a teďka bude platit ani nebude vědět za co. A lidi jen koukali, jak ho okrádá, a nikdo nic neřek, nikdo nic neudělal… V Senegalu by jí to neprošlo,“ kroutil hlavou Choť.

„Proč jsi mi to neřekl? Já vím, že ty se do toho plést nemůžeš, ale povídal jsi, že jsme tam byli spolu!“

„Jo, byli, ale to bylo, jak jsi odešla do drogerie.“

Škoda. Mohla jsem někomu oplatit laskavost obyvatel Dakaru, kteří se sbíhali, kdykoli se mě nějaký prodavač něčeho pokusil nestydatě „natáhnout“, odhodláni učinit přítrž každé obchodní nestydatosti. (Připouštím, že jsem asi měla – na bílou turistku – nadstandardní servis, protože obvyklou výčitkou na adresu prodavačů-zlatokopů bylo „přece umí wolofsky! Je to naše sestra!“)