„Kurva, já ho nemám! Tady jsem ho měl, v kapse… ukradli mi úplně novej mobil,“ prohlížel Michal všechny kapsy, jako kdyby věřil že ztracený telefon se v některé z nich objeví.

„Kdes´ho měl?“ otočila se Jana od počítače.

„Tady, v mikině…“

„To ti ho ukradli cikáni v tramvaji,“ poznamenal další kolega, „to se mi už taky stalo.“

„Zkoušel jsi na něj volat?“ ptal se můj Choť.

„Nemůžu. Mám tam tu druhou SIMku, nepamatuju si číslo. Do prdele!“ povzdechl si Michal naposledy a zasedl ke stolu, aby se věnoval problémům zákazníků.  

Když v jedenáct dopoledne zazvonil telefon podvaadvacáté, skoro už na ukradený mobil nemyslel. Ve sluchátkách se, proti všemu očekávání, ozvala čeština: „Dobrý den, mluvím s panem Michalem? Já jsem našel dneska ráno u chodníku váš mobil, kam vám ho můžu zanést?“

„Jé, no to jste moc hodný,“ zaradoval se Michal, „jak jste mě našel?“

„Podle čísla na vaši maminku, řekla mi, kde pracujete. Já jsem teda tady kousek, tak jestli máte chvilku, já bysem vám to tam hodil?“  

 

Přešťastný Michal si s nálezcem domluvil schůzku; zaběhne na blízkou tramvajovou zastávku a mobil si vezme.  

„To byste nevěřili,“  vyprávěl o půl hodiny později v kanceláři, „co se mi stalo! On to byl černoch! Ten chlap, co mi přinesl mobil, byl černej!“

„No a?“ podivil se Choť nad tím, že kolega, vídající černochy denně v práci, žasne nad zjevením osoby negroidních rysů na tramvajové zastávce.

„No že mi ten mobil vrátil! Ty vole… mobil za osumnáct tisíc… Přísahám, že už nikdy nebudu mít rasový předsudky!“

„Předsudky?“ nechápala Jana.

„No… ty jo… já myslel, že černoši kradou… teda, pardon,“ všiml si Chotě, „já myslel, že ty jsi výjimka…“