„Neubližuje ti Choť?“ ptává se mě občas maminka.

I přesto, že nás tu a tam vídá a nemohlo jí uniknout, že vážím o polovinu víc než on.

I přesto, že s ním strávila několik měsíců ve společné domácnosti a určitě si všimla, že moje lepší polovička je neochvějně flegmatické nátury.

I přesto, že ve společné domácnosti se mnou strávila víc než dvě desetiletí a nepochybně postřehla, že jsem spíše cholerického založení.

A stejně se neptá Chotě: „Neubližuje ti moje dcera?“  

Ptá se mě, která jsem co do absolutního objemu větší, vzteklejší a destruktivnější. A to nás zná celkem dobře.  

 Mamince můžu odpovědět… ale jsou i lidé, kteří se zeptat nemůžou, nebo nechtějí.

 

Nezodpovězené otázky by se v mysli převalovaly a píchaly, kutálely by a rachtaly – nejjistější je zodpovědět si je sám(a), podle předpokladů formovaných vlastní zkušeností nebo prostým očekáváním. Děláme to všichni, každý den, tak často, že si to ani neuvědomujeme.  

Snad jen prozrazení (cizích) úvah o našich vlastních životech nás může na čas od předpokládání odradit.  

 

Když moje maminka v relativně vysokém věku (a objektivně vysokém stupni těhotenství) potratila, poslala na ni sousedka kontrolu. Každému bylo přece jasné, že si potrat přivodila sama. Další dítě v jejím věku… určitě ani do poradny nechodila!  

 

Když jsem do svého života pootevřela čtenářům dvířka blogem a knížkou, doléhaly ke mně další pravdy („identifikovaného“ polygamistu – a bůhvikoho dalšího – nepočítaje) – v podobě dotazů (což je fajn), nebo rovnou tvrzení (která nesnesou odporu. Vždyť kdo jiný zná můj život lépe, než věrný čtenář? Já snad? K smíchu!).  

 

Několikrát se ukázalo, že jsem z nefunkční rodiny, protože moji bohatí rodiče nechali dceru, zetě a vnouče trpět hlady, místo aby je přijali pod svá křídla, nebo aby se starali o vnučku a já mohla chodit do práce. Někteří mi dali příležitost vysvětlit, že zpod rodičovských křídel jsem tenkrát sotva vylétla, že rodiče jsou důchodci, že pár vážně nemocných sedmdesátníků by nebyl nejvhodnějšími celodenními chůvami pro mimino a že si myslím, že o dospělé děti by se rodiče už starat neměli. Že živení žen a dětí je věc hlavy rodiny a ne předchozích generací.  

 

Rovněž nejednou jsem se dozvěděla, že jsem mimořádně submisivní typ, kterému vyhovuje soužití s tyranem (nejsem si jista, zda tyto úvahy neměly býti spíše adresovány nebohému Choti), s jakým by žádná jiná žena nevydržela.  

 

Lidská mysl, stejně jako nemá ráda nezodpovězené otázky,  nemá ani ráda nejistotu. Proto někteří čtenáři přeskakují (nebo zapomínají?) upozornění psaná v knížce i na blogu, že ne všechno, co je tam i tu psáno, se stalo zrovna mně a přesně slovo od slova tak, jak to píšu. A že, přirozeně, nepíšu všechno. Že je právo autorů blogů i knih určit, nakolik čtenářům ta dvířka pootevřou a kolik světla jimi nechají dopadnout a na co. A že většina života všech bloggerů (a všech autorů autobiografických knih) zůstává mimo dosah toho světelného pruhu. Že v té temnotě jsou věci nevyslovitelně příšerné i nepopsatelně nádherné, o které se majitel toho osudu s náhodnými kolemjdoucími podělit nechce.  

 

Předevčírem mi to všechno svým vzkazem připomněla jakási slečna (?). Prý četla mou knihu, je zajímavá, ale měla jsem víc štěstí, než rozumu. Ona tomu rozumí, protože je ze smíšeného manželství.*

 

To hlavní je nepochybně pravda. Po celý život mám víc štěstí, než rozumu  – začalo to už tím, že jsem se narodila a že se to stalo zrovna u mých rodičů. Pokud jde o manželství (není ke každému dobrému manželství potřeba pořádný kus štěstí?), měla jsem štěstí přímo obrovské. Daleko větší, než si anonymní slečna nebo i čtenář blogu myslí. A legrační i smutné zároveň je, že jsem to až donedávna vůbec nevěděla.**  

 

Lidská mysl jde dokonce tak daleko, že – aby mohla situaci nacpat do připraveného schématu – popře i zjevné skutečnosti.

 

Tak mi kdysi nějaká paní na chatu tvrdila, že v televizi viděla, jak jsem chuděra ušlápnutá a Chotě se obávající; a tak mi také nedávno pod jedním mým článkem komentátor zjevně v zajetí nehmotného obrazu černoch-děti-spoření napsal (zde) nesmyslné „Jestli nemáte peníze, tak nemáte mít tolik dětí.“

 

 Stejně asi fungovala ta paní v teplákách, kouřící na nejmenovaném českém nádraží před čisťounkým obchodem Relay, kde jsem s většími z dětí kupovala jídlo a čtení na cestu. Platili jsme už, když si Knoflíček všiml Kindervajíček nad pultem; dvě jsem koupila, pro každé dítě jedno, a Knoflíček s tím svým vyběhl ven první, za tatínkem, který na nás s miminkem čekal v hale.

Paní s cigaretou se jala ječet dovnitř do obchodu: „to Kindervejce, je zaplacenýýý?“

„Jo, je zaplacený,“ uklidnil ji prodavač, paní zamumlala „No zeptat se snad můžu, néé?“ a já na pár sekund bojovala s pokušením otázat se paní, jestli tu cigaretu koupila, nebo vyžebrala (popravdě řečeno, vypadala spíš na tu druhou variantu. Ta paní.).

 

Nezeptala jsem se. (Zeptat se snad můžu, nééé?)

 

I když i já určitě vnímám přes závoj předpokladů… nechtěla jsem se jí podobat.   

 

 

 

——————————————-

      

 

 *O dovolení k citaci vzkazu jsem požádat nemohla, slečna nebo paní napsala anonymně.

** Zůstala jsem nepřesvědčena, že by smíšená manželství byla z principu rizikovější než jiná. Jestliže po sobě u Nováků házejí talíře, neznamená to, že je po sobě házejí i u Dvořáků. Bílé Masajky a ženy „úplně jiných Mohamedů“ do normálu nezahrnuji.