Přepisování historie

Jsem smutnější a hloubavější… zdá se prý jednomu z mých oblíbených čtenářů.

Na blogu i v životě zpracovávám jiná témata. Bodejť bych nebyla hloubavější: skoročtyřicátnice se třemi malými dětmi a po (teprve!) prvním úspěšném kole životní hry nemůže mít dost dobře denně přehršel jásavých a dobrodružných zážitků, na které by se čtenáři třásli…

Pokud jí tedy zůstalo ještě tolik rozumu, aby věděla, že na dobrodružství sypání kakaa na ovesnou kaši většina čtenářů zvědavá není. Takže nezbývá, než hloubat.

Dobrodružství se dějí, ale dějí se mimo mě. Aspoň ta pěkná.

  

  

  

  

  

Choť chodí se staršími dětmi do bazénu, na koníky a do ZOO, já zůstávám s Kakaem (do bazénu nemůže, u koní by mu bylo horko) doma.

Budu muset vydržet, než vyroste. Naštěstí už se to snad blíží.

„On je nějakej opožděnej,“ psala jsem Nigerii, jediné matce, o které vím, že pochopí, SMS: „včera mu bylo už šest měsíců a ještě neleze!“

Moje bezradnost byla upřímná: Miminko v sedmi měsících už chodila kolem nábytku a Knoflíček při půlročních „narozeninách“ aspoň couval na kolínkách.

„Tak se to třeba naučí najednou,“ utěšovala mě kolegyně, „Mladší taky pořád ležela, a pak najednou během týdne lezla.“

„Ale on neleží! On se plazí jako píďalka už dva měsíce, a pořád žádný pokrok,“ zoufala jsem si nad zaostalým dítětem.

Zbytečně.

Kakao, jako by tušil, skutečně do týdne zjistil, že na kolínkách se dá klečet a po rukou popolézt. Schováváme hračky a papíry a podlahu myju dvakrát denně, už zas.

Potřetí odhazuji tabulky a grafy vývoje dítěte, aby nás nemátly; stačí, že jsem se ztrapnila optimistickým ukrýváním dálkového ovládání k televizi. Kakao kvičí a sápe se po dece, pod kterou ovládání je.

„On neví, co jsem tam schovala, nepamatuje si to,“ tvrdím Choti, jsouc poučena chytrou knihou, že dítě mladší osmnácti měsíců si neuvědomuje existenci neviděného. Chci předvést, že mám pravdu, vytahuju zpod deky chrastítko… a Kakao chrastítko odstrkuje, aby se vydal hledat zmizelý ovladač. Nevím, kdo píše chytré knihy o dětech, ale zjevně nejsou ze života.  

  

  

  

Nikde jsem například nečetla, že když máte doma (skoro) pětiletou holčičku, budete brzy znát všechny on-line oblékačky, denně počítat tučňáky v hospodě a počítač zaheslovávat, protože holčička se v touze po „panenkách“ a „pažení“ na internet dostane sama.  

  

Knoflíček chodí do mateřinky. Každé ráno v šatně si jen tak ze cviku přehraje scénu „o týraném dítěti,“ hodnou Národního divadla.

Začíná vlastně už doma, kdy vyjmenovává důvody, proč do školky nechce jít.

„Je mi tam zima.“

„Tam není zima,“ oponuje Miminko.

„Mám tam hlad,“ vzdoruje Knoflíček.

„Tam je přece chleba,“ vyvrací oči Miminko.

„Já se tam bojím! Jsou tam vosy!“ fňuká Knoflíček.

„Nejsou tam vosy! Jestli jsou tam vosy, tak to řekneš paní učitelce,“ opáčí Miminko.

„Paní učitelka má velký zuby,“ rozpláče se Knoflíček.  

Jenže žádná mimořádně zubatá paní učitelka v „naší“ školce není a ač Knoflíček v šatně ječí tak, že se Miminko rozpláče, odpoledne ke mně běží s úsměvem a vypráví, jak se mu ve školce líbí, co dělala Karolínka a že tam zítra půjdem zas. Nazítří otvírá oči se slovy „já nechci do školky…“.   

  

A já ráno odvedu obě děti do školky, v poledne si ze školky vyzvednu Knoflíčka a odpoledne tam jdu potřetí, pro Miminko (která ve školce spí a je tam ráda i odpoledne)…  Ne že by mi ta trocha pohybu neprospěla, ale čas strávený na cestě mezi školkou a domovem mi poněkud chybí. 

Chybí mi toho víc. Třeba víra, že věci můžou poklidně plynout svým způsobem, dokud je tak nechám. A taky moje schopnost nenechat se nikým a ničím ovlivňovat dostala trhliny.  

Zneuznané bloggerky, zoufalé manželky, nepozorní čtenáři a jedinci, kteří pozapomněli, že Manželku čtou dobrovolně a zdarma a proto si reklamace ohledně obsahu, formy a kvality blogu můžou strčit za klobouk (pozor: názory, včetně nesouhlasných, k obsahu napsaného stále vítány!) mě vyvedli z míry hlavně tím, že jsem se s jejich (v některých případech žel zbabělými) projevy setkala naráz, v nebývale velké míře… a škaredé nahotě.  

Ke čtení blogu bylo potřeba heslo. Pak jsem si vzpomněla, kolik práce některé články daly, jaká místa zaujímají ve vyhledávači a že některé informace v češtině jinde vůbec nejsou. Heslo jsem zrušila a rozhodla se, že prostě nebudu psát dál. Aspoň ne na tomto serveru. založím si jiný blog, třeba ne anonymní (protože to nerada), ale nenápadný. Aspoň na čas nenápadný.   

V článku, kde jsem psala, že asi končím, jsem prosila, aby se komentáře mého rozhodování netýkaly. Většina komentujících to nedodržela… a moje e-mailová schránka začala přetékat vzkazy.

Nikdo z komentujících ani z mailujících nebyl tak troufale upřímný, aby mi napsal, že jsem snad úplně vypatlaná, když v jednom článku píšu, že si na blogu můžu psát co chci a jak chci (v komentářích nepochybně též) a zároveň se mi nezdá, co někdo jiný píše jinde (byť o mně). Nikdo z komentujících ani mailujících mi nenapsal, ať se laskavě proberu, protože když přestanu psát, ochudím tím ne ty, co na tento blog chodí číst,  ač je tak nemožný a poslední dobou nudný, ale ty, kdo ho chodí číst rádi, protože nemožný a nudný není (o přátelích z Eurábie a spol. nemluvě ).  

Četla jsem ty milé e-maily (přečetla jsem všechny, odpovídám na ně postupně) od čtenářek a čtenářů (nikdy bych byla neřekla, že Manželku studuje tolik chlapů ), zjistila, že Nudné encyklopedično a Videoklipy baví mnohem víc lidí, než jsem si myslela a že – parafrázovanými slovy čtenáře – je blbost kvůli štěkotu psů podřezávat vypiplané velbloudy, na jejichž mléko stojí každé ráno u oázy fronta.  

Včera jsem uklízela knihovnu. Mám v ní kdeco, taky spoustu knih od Stephena Kinga. V pubertě a v létech po ní jsem milovala horrory. Láska k horrorům mě ve zralém věku opustila, láska ke Kingovi ne.

Můj obdiv k jeho umění je tak velký, že jsem proň překonala i nechuť k příručkám všeho druhu – moje vaření podle kuchařky probíhá tak, že přečtu recept, zavřu knihu a vařím inspirována – a ke Stephenu Kingovi se uchýlila v době, kdy jsem propadla absolutnímu zoufalství. Poslední verze rukopisu Baobabu v lipové aleji šla tenkrát do sazby a já měla pocit, že tam je všechno, proboha všechno! , špatně. Že se to prostě nedá číst. Mohla bych to opravit? Možná, možná, kdybych hned dneska poslala opravu…

Zamkla jsem do skříně svoje celoživotní přesvědčení, že psaní ani vyprávění se nedá naučit a vyrazila do města shánět knihu. Příručky tvůrčího psaní jsem nechtěla – nenávidím „kuchařky“ – a kvůli knize O psaní jsem ten den vymetla snad deset knihkupectví v Brně. Přinesla jsem ji domů, přečetla a zjistila, že pokud bych měla něco opravit, v téhle knize se o tom nepíše. Uklidnilo mě to jen nepatrně.

 Včera jsem O psaní otevřela znovu, jen na záložce:

„Při psaní nejde o vydělávání peněz, o slávu, o randění, o sex ani o navazování přátelství. Nakonec jde vždycky o to, abyste obohatili život těch, kdo budou vaše dílo číst, a stejně tak i svůj vlastní. Jde při něm o vstávání, o uzdravování, o překonávání něčeho. O radost, že? O radost.“ 

 

Vedla jsem dnes ráno děti do školky, běžely přede mnou v už podzimních bundičkách a kšiltovkách a Kakao byl zachumlaný v dece, a usmívala jsem se. Vůbec se poslední dobou hodně usmívám.

Mám za sebou „první kolo“ – dostala jsem toho milého kluka, aka dnes Chotě, na startovní čáru závodu, ve kterém je nakonec setsakra dobrý a skvěle si poradí i beze mě, kdyby bylo třeba. Kol je před námi samozřejmě ještě celá řada, jako třeba, dá-li Bůh, stavění dětí na startovní čáry jiných závodů, chystání návratu a další a další úkoly… Ale i kdyby teď přišlo něco, co nás vrátí zpátky na nulu, už vím, že můžu. Že může. Že můžeme, můžeme cokoliv. Dá-li Bůh, budeme-li živí a zdraví a tak dál, samozřejmě. 

 

Na zpáteční cestě jsem zaslechla – tenhle podzim poprvé – krákat havrana.