Ve slunečném odpoledni šla proti nám po chodníku dlouhovlasá cikánka se dvěma většími dětmi.

Vraceli jsme se ze školky, Kakao v kočárku, Knoflíček, Miminko a já. 

 

Paní se podívala na (moje) potomky. Přehodila si cop dopředu (vlasy jí už začínaly prokvétat stříbrem) a zahlaholila: „Pani, s kym máte ty děti?“

Nebyla první, ani jediná. Většinou se, pravda, ptávají světlejší Češi, a ptají se jinak, jako třeba „odkud je tatínek?“, „to jsou vaše děti?“ nebo „tatínek je, ehm, tmavý?“.

„S manželem,“ odpověděla jsem po pravdě.

„No to já vím, že s manželem… obě tři?!“

„Ano, všechny.“

„Aha. A odkud je manžel?“

Zhodnotila jsem pravděpodobné geografické znalosti tazatelky a omezila informaci na kontinent.

„Aha, aha. A to máte dvě holky a kluka?“

„Ne, zatím dva kluky a holku.“

„Jó, vy ještě chcete děti?“ podivila se málem pohoršeně.

„A kolik máte dětí vy?“ odvětila jsem, soudíc dle přízvuku, odění a vzezření svého konverzačního protějšku, že mě v počtu potomků jistě trumfne.

Nezklamala: „Pět dětí mám, pani.“

„No tak co se divíte?“ podivila jsem se tentokrát zase já.

A paní knokautovala moje dosavadní přesvědčení, že hlavní motivace všech Romů k zakládání početných rodin je to, že to patří k jejich hodnotám: „To vy asi berete dávky tam i tady?“

„No… my nebereme žádné dávky, nikde,“ překvapila mě.

„Né?“ povytáhla obočí. „A, pani,“ ztlumila hlas po spiklenecku, „chcete žít tady, nebo tam?“

„Tam, určitě,“ přiznala jsem.

„Je to tam lepší, že? Tam budete brát dávky, že?“

Rozesmála jsem se. „Dávky? V Africe? Paní,“ přešla jsem na její způsob mluvy, „tam nikdo nic zadarmo nedostává, tam žádné dávky nejsou!“

„Né? Tak z čeho tam žijou?“