Měla jsem rande. První po… no, nejmíň pěti letech. Možná i šesti.

Poučila jsem se, že v mé situaci takové rande znamená velmi hektický den: probudit děti dřív, odvést je do školky, uvést byt do stavu, v němž ho může spatřit paní na hlídání (program na 40 hodin, rámcově zvládnuto za 6), uvést sebe do stavu, v němž mě může spatřit někdo jiný než zrcadlo (program na několik let, minimalisticky zvládnuto za dvě hodiny), mezitím krmit, přebalovat, převlékat a utěšovat, nakoupit svačinky na dobu, kdy budu z domu, vyzvednout peníze. Utíkat pro děti do školky, uvítat paní na hlídání (a její dvě děti, z nichž jedno jsem ani neviděla, protože pořád spalo)… a u toho všeho se pořád trápit myšlenkou, jestli moje snaha o méně zanedbaný vzhled měla nějaký efekt  (trochu mi pomohlo, že mě nepoznala známá, kterou jsem potkala cestou pro potomky potkala) a co mi řekne, až se potkáme (bylo to: „Kde máš děti?“ )…

Miminka okamžitě po příchodu hlídací paní zmizela s jejím synkem v hromadě hraček a Kakao se do baby-sitterky na první pohled zamiloval. 

I pro mě to byl večer nových zkušeností: cesta tramvají bez dětí, lehce rozpačité setkání a stejně rozpačité bloumání centrem města. Večerní ulice jsem tu snad ještě neviděla, v tom obchodě s oděvy jsem nikdy předtím nebyla, ba ani v té parfumerii,  kde si ode mě nechtěl nechat nic koupit (a kde měli můj milovaný Boss  Elements). Kino bychom nestihli, reklamní vývěsku zvoucí do známé restaurace jsme následovali. Za neútulným dvorem plným odpadků jsme ve spěchu povečeřeli a vyšli do města, nad kterým jasně zářil baculatý, nízko zavěšený, kýčovitý měsíc. Nádhera. Jen kdybych kolem sebe celý večer nehledala potomky a každé tři minuty nebo tak nějak se nelekala, že se mi ztratili. Příště to snad bude lepší.  

Starší děti začaly chodit na plavání. Knoflíček se na něj těší tolik, že se ptává každé ráno, jestli pojedou do bazénu (školkové výstupy ustaly), a já pochopila, že od určitého počtu dětí se z pokroků těch mladších už netěší hlavně rodiče: „Sedí! Podívej, on se sám posadil!“ zvala Miminka Knoflíčka, by s ní jásal nad Kakaovým pokokem dávajícím naději, že nový druh pro hry už dorůstá. Pro některé hry ostatně dorůstat ani nemusí: pro roli dítěte ve hrách na rodinu je velký tak akorát, a do proutěného kočárku pro panenky se už teď sotva vejde. Dětské a „dospělé“ role už tu nejsou jen pro hry;  nedávno jsem ráno po probuzení našla Kakaa přebaleného a převlečeného. A ve školce jsem viděla Miminko, jak bere Knoflíčka za ruku a říká mu tónem tak dospělým, až mě zamrazilo „tak pojď, Knoflíčku, musíme jít.“ Není lehké být nejstarší sestra.  

Nedávno jsme šli na nákup; na chodníku před domem jsme se s kočárkem museli vyhnout rodině, která okolo nás procházela – mladí rodiče, miminko v šátku, batole v kočárku, předškolák běžel před nimi. Miminko a Knoflíček za nimi v úžasu hleděli. „Těch je hodně!“ žasla Miminko. „Myslím, že mají hodně dětí,“ upřesnila to.  

Ve školce nám budují nové hřiště. A aby to vůbec šlo, je potřeba, aby rodiče přiložili ruku k dílu. Půl čtvrté o všedním odpoledni není hodina, kdy by se někdo z nás mohl uvolnit. „Půjdeš tam ty?“ tázal se Choť. „Dáš mi do ruky lopatu a budeš hlídat děti?“ opáčila jsem.

V den D, kdy Choť plánoval skončit v práci dřív a dojít se domů převléknout, skončil jako na potvoru později a do školky spěchal bez mezipřistání. Stal se tak pravděpodobně nejlépe oblečeným mužem s krumpáčem v městě; ne každý den se vidí člověk v obleku, an doluje kořeny.

„Vy nepijete pivo,“ žasli spolukopáči, „to vás tu na studiích nenaučili?“ A Choť vysvětloval, že tu nestudoval, a že skutečně nejsem těhotná (budu muset cvičit ), a domů se dostal až za hluboké tmy. Naštěstí jsem ještě nespala.

Zato když k nám na večeři nedávno přišla Choťova kolegyně (okamžitě zaměstnána při přípravě pokrmu), usnula jsem při uspávání jednoho z dětí… a chuděra návštěva společenská pořád čekala a čekala, že ještě přijdu… a já nic… 

Trochu mě uklidňuje její údajný výrok že chápe, že matka tří dětí občas neočekávaně upadne do náruče Morfeovy. 

Mezi matkami více než dvou dětí zřejmě existuje jakési spiklenectví: nikdy jsem nevěděla, kolik početných rodin je v okolí, dokud se nenarodil Kakao; není téměř dne, aby mi nějaká dáma na ulici nebo v dopravním prostředku nesdělila, že ona má (měla) také tři, čtyři, pět nebo šest dětí, případně že sama je z deseti sourozenců (ne, žádné Romky, tedy krom té jedné). Rekordmankou je zatím stará dáma z Valašska, kterou jsme potkali u kostela, kde Choť s dětmi pouštěl draka – má prý jedenáct sourozenců!

Některá společenství jsou na své členy náročnější; konečně  jsem se stala „kontroverzní“. Nebo aspoň moje výroky.  Slovem „kontroverzní“ totiž popsal můj článek redaktor pokrokového muslimského časopisu, když objednatelce zdůvodňoval, proč jej nelze otisknout. Ještěže pohádky psát smím…

Zatím.