Desinfekce mi nevoní. Ani zatuchlina, vyčpělé mýdlo, zaschlá moč, prášek proti molům a dušený květák.

Nelíbí se mi, jak vržou gumová kolečka postelí a pojízdných křesel na linoleu, a nemám ráda veliký, hlučný a zlomyslný výtah.

Přesto jsem tam jela. Do nemocnice.  

 

Zanechavši doma Chotě s většími dětmi, vyrazila jsem s Kakaem "na výlet".

Kdyby se listí na stromech nečervenalo a nehnědlo (nebo kdyby už opadalo), přísahala bych, že je časné jaro – tak krásné dopoledne to bylo. A nejen já měla jarní pocity.  

 

Ujela mi tramvaj. Skoro mě to potěšilo – o důvod víc zdržet se ještě chvíli na sluníčku, sice už nehřejivém, ale aspoň projasňujícím. Chystala jsem se začíst se do knihy, když na stránku padl stín.

 

"Takové hezké dítě," pravil prošedivělý elegán, podobný Miloši Kopeckému nejen oděvem.

 

"Co pan manžel?"

 

"Je doma," odpověděla jsem, nikoli bez překvapení.

 

"To nemyslím, ale… co dělá?"

 

"Hlídá děti," nelhala jsem. (Učili nás úctě k starým lidem, no ne?)

 

"Je na vás hodnej?" položil dědeček další otázku, zatímco se přesouval za mě. A než jsem stačila něco říct, doplnil další otázku: "A černouška byste nechtěla?"

 

Můj úžas musel být viditelný.

 

"No černouška, ještě… k těm dětem…" vysvětloval mi, a nenápadně mě poplácal po zadku.

 

Pohupovala jsem kočárkem, ve kterém se hřálo nejčernější z mých černých dětí, a moje překvapení nad jeho nabídkou bylo takové, že jsem sexuálnímu kontextu (a poplácání) ani nevěnovala pozornost.

 

"Vám se… to dítě… zdá málo černý?!?" podivila jsem se.

 

Obešel kočárek.

 

Z míry se vyvést nedal: "Aha, manžel je cizinec!"

 

"A vy jste odsud?" zaútočila jsem pro změnu na dědouška (sice poněkud snědého, ale ne dost na to, aby mohl klamavou reklamou nabízet výrobu černoušků), a dědoušek skvělou češtinou odvětil, že ne: "odkud myslíte, že jsem?"

 

"Ze Sýrie," tipovala jsem.

 

"Tam odněkud," odtušil, a pokračoval v nabídkách, jaké jsem od doby, co chodím "nahoře bez", na ulici od cizího muže ještě nedostala.

 

Sluníčko svítilo, tramvaj nejela a chuť na čtení o bakteriích mě už přešla; nechala jsem, zvědavá na invenci, pána (který už na mě nesahal) slibovat podivuhodné a ještě podivuhodnější zážitky a jen občas jsem mu připomněla: "to by se manželovi asi nelíbilo…" "ne, děkuji, skutečně ne…".

 

Tramvaj se příbližila a nápadník křepce poodběhl, aby mi nemusel pomáhat s kočárkem (netušil, chudák, že běží zbytečně, neb kočárek si do schodů nosím sama).

 

Vrátil se ke mně až na plošině: "No neříkjte, že to nemáte ráda… co?" (nic). "Vždyť je to přece zdravý!"

 

"Zdravý, to možná je, ale harám*," mrkla jsem na pána.

 

Pán pokývl… a dělal, že se mnou nikdy slůvka nepromluvil.  

 

(Ale ještě dva takoví, s černouškama, a já se snad doobleču… Abych pak zase nemusela doma Choti štkát, jestli už skutečně vypadám tak zoufale, že se zdá, že bych na podobnou nabídku mohla kývnout.)

 

 

*arabsky "zakázané"