Na fotografiích v každém mém polozapomenutém albu, na videokazetách z mládí, v suvenýrech a domácích potřebách, ve starých šatech ve skříni, v obrázcích v ložnici mých rodičů… odevšad na mne vykukují důkazy jeho dávné přítomnosti, stopy po tom, že tu kdysi dlel. Z několika let života nemám fotografii, na které by nebyl. I ty videokazety natáčel on. Abderrahmán.

Potkala jsem ho o prázdinách. Bylo mi sedmnáct, měla jsem na sobě lékařské bílé kalhoty, vestičku nad pupek a náramky, co se tvářily jako zlaté. Aspoň tak to je zachyceno na naší první společné fotografii. Z Karlova mostu. To už jsme se znali asi hodinu, a ještě toho dne Abderrahmán odletěl zpátky do Ostrovní říše. Vyprovodila jsem ho na letiště; zůstala mi po něm jen adresa a pár pětistovek („vem si to, to mi zbylo, co bych s tím doma dělal!“).

 

Na oslavě osmnáctých narozenin jsem se dobývala do balíku, polepeného exotickými známkami z Ostrova. A za pár týdnů byl Abderrahmán zpátky. U nás doma. Rodiče si ho zamilovali: byl vtipný, pracovitý, všechno si chtěl vyzkoušet, všechno vidět, rád se smál a myslel na druhé.  Od té doby už neuplynul čtvrtrok, abychom Abderrahmána nevítali.

Rodiče nás brávali na výlety; v zimě jsme lyžovali, v létě se koupali v pískovně. Ve skříních jsem měla modely od krejčího Abderrahmánovy maminky. Kamarádky po Ostrovanovi šílely -„takovej krásnej, milej, hodnej, bohatej!“ –  snažily se dohodnout si s ním za mými zády schůzku a já se bála toho, co jednou přijít muselo.

„Mohli bychom se vzít,“ navrhl po čtyřech letech dojíždění z jiného kontinentu. Ostatně, moji i jeho rodiče s tím už pomalu počítali.

Už ani nevím, jakou diplomatickou kličkou se mi ho podařilo odmítnout tak, aby se neurazil. Kamarádky si radostně ťukaly na čelo a já si na to všechno vzpomněla dneska, když jsem četla článek Roberta Pocha o cikánovi, který nevoněl vlakové pasažérce .

Abderrahmán byl „krásnej, milej, hodnej a bohatej,“ také sexy, inteligentní, galantní, spolehlivý a vtipný… ale nevoněl mi.  

Nakonec se oženil s o hodně mladší Egypťankou, se kterou má dneska šest dětí; je z něj vážený, po celém světě známý muž a já na něj – jako na svého přítele (v neerotickém smyslu slova 🙂 ) – můžu být pyšná. Jen je mi líto, že paní Abderrahmánová si nepotrpí na kulturu, a tak už manželovi nedovolí pobíhat po hradech, zámcích a obrazárnách, neboť ji zajímá zejména Debbenhams a Gucci. Abderrahmán měl pro památky slabost. A žádné předsudky.   

S námluvami se trefil do období, kdy jsem se vydávala po stezkách víry. S náboženským přesvědčením jsem se mu nesvěřovala; když mě jednoho dne nalezl přioděnou do šátku, byl dojat. Můj duchovní život šplhal po mnoha větvích; četla jsem Starý zákon, četla jsem Nový zákon, četla jsem Korán, četla jsem Abdallatiho Zaostřeno, četla jsem Wieselovy talmudské portréty… a tu jsem si vzpomněla: „vždyť ty jsi vlastně ještě něviděl Židovské město! Jaká ostuda!“ vlekla jsem Abderrahmána k hrobu Maharalově a vzápětí sledovala, jak si skládá papírovou jarmulku, aby mohl do Staronové synagógy. Nikdo si nás tam nevšímal. V zástupech Američanů a Japonců, jako bychom ani nebyli.

„Líbilo se ti to?“ vyzvídala jsem pak večer doma.

„Zajímavé,“ pravil Služebník Milosrdného.

„Nechtěl bys vidět i Španělskou synagogu?“ lákala jsem ho. „Ta je v maurském slohu, vypadá zas jinak… a má tam být koncert s recitací básní, to bude určitě pěkné…“

 

Soubor:Spanish synagogue interior.jpg

Omámen mým líčením synagogálních půvabů a ukolébán bezstarostností hlídačů Staronové modlitebny, nachystal si (profesionální fotograf) Abderrahmán vhodný přístroj zvící menšího kulometu, a vydali jsme se za kulturními zážitky.

Španělská synagoga je překrásná. Verše rozechvívaly duši, ač nás i ostatní posluchače trochu rušilo, že jsme přišli o začátek. Zdrželo nás rozebírání fotoaparátu na jednotlivá sklíčka a šroubečky, jakož i detailní lustrace mé kabelky – obojí požadováno uvaděči zděšenými nad tím, že se na kulturní večer chtějí infiltrovat teroristé.

Dívám se znovu na starou fotografii, kterou Abderrahmán v synagóze pořídil poté, co se mu podařilo znovu složit fotoaparát – jsem na ní já, o (bezmála) dvacet let mladší, ve zlatavých paprscích světla. Je to už hodně dávno, co jsem navštívila nějakou synagógu. Ale když teď půjdu bez šátku, možná i ten fotoaparát tam pronesu…

 

Obrázek: Wikipedia