Flammerole se těší do Beninu.  Nakupuje věno a dary a má (nejspíš) trému. Tedy aspoň já bych ji měla. A píše mi, že u mě nikde nenašla rady, co jakého s sebou do Afriky.

Jenže co já můžu komu radit? Byla jsem jen v Senegalu a v Gambii, a ještě k tomu naposledy před pěti lety!

Před pěti lety se v Dakaru teprve začínali objevovat čínští trhovci, televize ještě nebyla samozřejmostí a skleněné (myslím skleněné!) sklenice měl doma málokdo. To už prý není pravda.

Ale co je pravda ještě pořád je je to, že lékaři turisty před odjezdem nutí do očkování (což je moudré), a do okamžitého nákupu antimalarik (což se mi zdá moudré méně, protože tady máme daleko menší výběr za daleko vyšší ceny). 

Když jsem do Senegalu odjížděla poprvé (před jedenácti lety), sdělila mi paní doktorka, že Lariam brát nemůžu, ale předepíše mi jiná antimalarika – „ale ta vás tam nebudou chránit. Musíte používat repelenty, moskytiéry, vyhýbat se komárům.“ Vyděšena, volala jsem do Dakaru, že nemám antimalarika (a nejspíš na mě hned na letišti zaútočí lidožravý komár se sosákem plným plazmodií a já ihned zemřu).

„To nevadí,“ uklidňoval mě kamarád, jehož japonská manželka a polojaponské děti přežily bez úhony oněch transportů několik, „tatínek je lékař, on ti poradí, něco seženeš na místě, nic se neboj.“

Na místě jsem zjistila, že tatínek sice je slovutný lékař, ale psychiatr, na štípnutí senegalských komárů mám alergii a s antimalariky mi poradí každý lékárník (a prodá mi je bez předpisu, protože malárie je tam něco jako u nás chřipka). 

Nakonec jsem denně zobala nějaké pilule vhodné již pro děti od dvou let (za dvacetinu ceny Lariamu) a buď pilule fungovaly, nebo jsem měla obrovské štěstí a žádný z těch stovek komárů, kteří si na mě pochutnávali, mě ani během dalších let nenakazil. K protimalarickm pilulím jsem přikoupila ještě i značkové antihelminikum (v Česku sehnatelné stěží).

Pokud je pravda, že se v afrických lékárnách prodává jen placebo – jak tvrdí Flammina lékařka – pak se placebem dají vyléčit i parazitární onemocnění… Což v zásadě není špatné. 🙂

„Jaké oblečení? “ ptala se Flammerole. „Více, či méně zakrývající?“

Pro Senegal říkám:  v zimě hlavně také teplé!

Ve dne 25°C, v noci 12°C, to už na nějaký ten třas tílka v tílku stačí.

Pokud jde o zakrývání: pro pány, jsou-li nutné kraťasy, pak aspoň bermudy, pod kolena. Pro dámy – nahoře cokoli, od pasu níže také – cokoli – aspoň pod kolena (delší = lepší), především ne průhledné. Spodní prádlo nesmí být cizím očím vystaveno nikdy, ani u mužů, ani u žen, a to ani když v něm jeho majitel zrovna nedlí!

Tohle jsou pravidla, která by měla být víceméně univerzální, bez ohledu na to, jestli jedete mezi křesťany, muslimy nebo animisty. Pokud je porušíte, nikdo vás otevřeně nepokárá, ale dobrovolně snižujete svou důstojnost a naději na respektuplné zacházení ze strany tamních protějšků (je to asi jako by k nám přišel muž oděn toliko v penisovém pouzdře nebo žena ve šňůrce korálků).

„Co tam není?“ ptala se Flamme dál. Na to odpovídám: samoopalovací krémy a tmavá barva na vlasy (kromě ebenově černé). To v Senegalu k sehnání skutečně nebylo.  Roztok na kontaktní čočky tam býval ďábelsky drahý, o čočkách samých nemluvě. Praktickým se mi pro dovoz jevil i odpuzovač hmyzu do zásuvky (tehdy u nás novinka a tam neznámý), chemický lapač na šváby a další na mravence. (Doporučuji!) .

 Pokud jde o moskytiéry (užitečná věc!) zjistěte si ceny – možná se vyplatí koupit ji spíš až na místě. A, ano, repelent se také hodí.

A protože někteří čtenáři byli (i jinde) v Africe, i v poslední době (a někteří tam ještě jsou!), prosím je, aby se s Flammerole a dalšími cestovateli také podělili o pár tipů (byť by tím třeba popřeli ty mé).  

PS: Nevíte někdo, proč nemohu číst u Ebo in Naija? Nikdy mi tam nešly vkládat komentáře, ale teď už nemůžu číst ani články! A přitom ty začátky jsou tak napínavé…