a na stole rum.

Tedy, rum tak docela ne;  mám tam červené víno, které jsem dostala od sousedů k narozeninám, ale rum jde k mořské víle líp. A´tu náhodou ve vaně vážně mám. Aspoň to o sobě tvrdí. No, řekněte, není lepší mít doma před Vánoci ve vaně mořskou vílu, než kapra?*  

Advent je čas plný nástrah: pominu-li marketingové bombardování dětí, zbývají ještě školkové maminky, jimž na informace o druzích pečiva a svátečním chystání zdvořile kývám a které s postupujícím časem přitvrzují: „A už máte dárky?“

„Ehm… ne, my nemáme dárky… my ty Vánoce… nějak… neslavíme.“

„Neslavíte?“ Překvapení, zamyšlení, pak ztlumený hlas: „Aha, to asi kvůli manželovi, že?“

„Ne, já Vánoce neslavím už asi tak… dvanáct nebo patnáct let.“

„Jé, a nechybí vám to?“ a pak, hlasem ještě tišším: „No, víte, já bych je taky vůbec nemusela mít… ale pro ty děti…“  

Moje maminka se hrozí: „Ty nepečeš?“

„Nepeču.“

„Ale co chudáci děti?“

„Chudáci děti pekly perníčky u sousedky.“

„No ale stejně… tak přece můžeš péct taky?“

„Nemůžu. Nemám ani formičky. Ani vykrajovátka. Ani plech!“

„Tak si ho kup.“

„A hlavně péct nechci!“

„Hm. To těm dětem neuděláš ani žádnou vánoční atmosféru? No já nevím teda… To nebudou mít ani na co vzpomínat,“ vyčítala, zatímco jsem vzpomínala na vánoční atmosféru vlastního dětství: uštvanou matku, lamentující nad „zdrclou“ patnáctou vánočkou (pekla je vždycky pro všechny příbuzné a sousedy, všechny byly krásné a dobré a všechny do jedné maminka haněla), nad tím, že má „jen“ šest druhů cukroví, že nevydrbala roh za kuchyňským koutem a že „už je pět hodin a ještě není hotová večeře“.

Na čas po štědrovečerní večeři, kdy se rodiče vpíjeli zrakem do televizní obrazovky (ať tam bylo, co tam bylo) a já jsem rozdávala dárky… A na pocit prázdnoty, hektický Štědrý den nevyhnutelně následující.

Ne, jen ne žádnou „vánoční atmosféru,“ prosím! Nahlas jsem to neřekla.

(Stačí, že jistě dělám jiné věci, o jejichž skvělosti jsem – na rozdíl od potomků – přesvědčena.)

Elektrická světélka, svíčky plamenné i diodové, skleněné ozdoby… to všechno jsme měli doma na Tabaski.

Další svíčky přišly s narozeninami, na které jsem zapomněla, a ke kterým jsem k svému úžasu od Chotě dostala nejen dort (jako překvapení dvojité), ale i kalhoty o tři čísla menší, než je moje velikost (doteď si nejsem jista, jestli tím být polichocena, nebo dotčena).  

Divím se, že si Choť vůbec na něco vzpomene – doma ho vídáme čím dál méně, a když už ho vidíme – pracuje. Dostal laptop a šustí a cvaká i po večerech. Ale zase prý někdy bude smět pracovat z domova (předpokládám, že to zkusí tak jednou, než zjistí, že u nás doma se přes den pracovat nedá).

V práci chudák, bojuje s únavou   – onehdá jsem ho viděla, jak uklízí do kuchyňské skříňky čaj.

„To jsi měl v práci?“ divila jsem se.

„Jo, došel mi čaj, tak jsem si s sebou vzal tenhle.“

„A tohle jsi pil v práci?“ byla jsem čím dál překvapenější.

„Jo. Je to ten, co máš pro děti, ne? Ale koupil jsem ti stejnej, BIO, vidíš?“

„No, vidím, ale snad bys přece jen neměl v práci pít čaj na spaní…“

„Tak to vidíš, já jsem si říkal, že jsem teď pořád hrozně unavenej,“ postěžoval si.  

  

a pro společné víkendy nám vymýšlí neobvyklé aktivity:    

„Nevezmeme děti na ruskou ruletu?“

„Cože?“ Nechtělo se mi věřit, že by tak najednou začal razit drastičtější metody opožděné antikoncepce.

„No na ruskou ruletu, jak je tam v centru. Viděli jsme to přece spolu…“ zavzpomínal, jak jsme procházeli pod ruským kolem. 

     

Knoflíček se potatil. Listuje se sousedovic synem obrázkovou knížkou: vlasy rovné, vlasy vlnité, vlasy kudrnaté.

„A jaké ty máš vlasy, Knoflíčku?“

„Ostříhané! Maminka mě ostříhala sekačkou!“

* Mořskou vílu zabíjet a jíst nebudeme. Je přece jen moje vlastní… a ani ty šupiny nemá.  Zůstanu u osvědčeného ceebu-yapp.