Dlouho jsem se nedívala na české televizní noviny.

Choť jo, Choť sleduje televizní noviny všechny na které jeho ovladač, anténa a satelit dosáhnou a – překrývají-li se náhodou vysílací časy zpravodajství, neváhá přepínat z kanálu na kanál, by mu ani myš na hlasatelově stole (přeběhla-li by tam jaká) neunikla.

Mívám většinou jiné starosti než okukování televize, a tak se spokojím s tím, že mě Choť k mimořádně zajímavým novinkám volává.

Francouzské zpravodajství, které je u nás o něco obvyklejší, bývá komplexnější a ještě v létě se vyznačovalo nepřirozenou jásavostí hlasatelek, které s širokým úsměvem a nadšeným tónem oznamovaly, že zemřela Miriam Makeba a v Indii při záplavách přišlo o život více lidí než obvykle.

Nic dalšího pozoruhodného na něm neshledávám, a tak mi kusé zprávy úplně stačí.

Včera jsem však, v hodině vysílání českého televizního zpravodajství vyhrazené, konala cosi v doslechu přijímače. A nestačila jsem se divit.

V Praze zachytil eskalátor nohu dalšímu „neukázněnému dítěti“. Dopravní podnik tvrdí, že všechno je v pořádku. Jsem paranoidní matka; na eskalátorech (a nejen těch v metru) jsem vždycky dávala na nožičky (a ručičky) dětí obzvláštní pozor, nabádajíc potomsvo, aby nestálo u kraje schodů – a to už v době dávno předcházející první nehodě.

Ale nechce se mi věřit, že eskalátory jsou považovány za bezpečné a nikdo neuvažuje o způsobech, jak zabránit dalším zraněním (a nejen dětí) i přesto, že u nás i ve světě k nim dochází; žádná varování o tom, jaká obuv je pro jízdu na eskalátoru (ne)vhodná, žádné upozornění na rizika (kromě toho, že se cestující musí za jízdy držet madla, nesmí si sedat a pokládat zavazadla a že dětský kočárek mají přepravovat dvě osoby), žádné viditelné upozornění (jako je třeba na strojích v továrnách), žádné uvažování o technických nebo psychologických možnostech snížení nebezpečí… Všechno je stále „v normě“.

A pak tu máme dvojitého, vlastně trojitého, agenta – Jordánce, který pronesl na schůzku na vojenské základně výbušniny a zabil (kromě sebe) i sedm důležitých pracovníků CIA. To je smutné (škoda tolika životů), ale mě zaujala i slova, jakými ji hlasatel podal: „muž, kterému věřili, pronesl výbušninu…“, „…o kterém se domnívali, že přešel na jejich stranu…“ „mezi mrtvými je údajně i matka tří dětí…“.

Tedy, předně, agent CIA nemá  – podle mě, a pomněte, že já tomu nerozumím – komu co věřit; zpravodajské služby se pohybují na poli podobném válečnému a stejně, jako Američané „věřili“ Balawímu, „věří“ jistě Afghánci zase jiným americkým agentům (kteří přinášejí smrt bez toho, aby se museli obětovat sami). Mrtvá matka tří dětí… ano, také je mi líto sirotků. Ale, uznejte sami, copak matka tří dětí, které záleží na její bezpečnosti, pracuje jako velitelka vojenské základny na nemálo nepřátelském území? Tady jde o riziko povolání, kterého si paní, nikoliv civilistka, byla jistě vědoma.

Život není akční film… ale melodramatičnost by ve zpravodajství místo mít neměla.

Ani když jde o atentát na agenty CIA, ani když jde o popálené dítě, ani když jde o vyměněná mimina. 

Tedy, nevím, jak vy, moji čtenáři, ale já od zpravodajství – když už se na něj někdy dívám – čekám důležitá fakta, ne emoce. Zajímá mě státní rozpočet, podvod starosty Horní Dolní i nepochopitelné vymírání ptactva na Nejneznámějších Ostrovech, ale nepotřebuji vědět, že fence v Dolní Horní se narodilo dvanáct štěňat, slepice v Zadní Přední snesla podivné vejce a maminka popálené Natálky vymalovala pokojíček. Takové zprávy by (jen podle mého laického názoru) měly být vyhrazeny úplně jiným pořadům.

 

http://www.reflex.cz/Clanek37398.html

 

http://www.lidovky.cz/eskalator-v-metru-rozrizl-diteti-botu-dhz-/ln_domov.asp?c=A090922_153808_ln_domov_mev