Dlouho jsem se nedívala na české televizní noviny.
Choť jo, Choť sleduje televizní noviny všechny na které jeho ovladač, anténa a satelit dosáhnou a – překrývají-li se náhodou vysílací časy zpravodajství, neváhá přepínat z kanálu na kanál, by mu ani myš na hlasatelově stole (přeběhla-li by tam jaká) neunikla.
Mívám většinou jiné starosti než okukování televize, a tak se spokojím s tím, že mě Choť k mimořádně zajímavým novinkám volává.
Francouzské zpravodajství, které je u nás o něco obvyklejší, bývá komplexnější a ještě v létě se vyznačovalo nepřirozenou jásavostí hlasatelek, které s širokým úsměvem a nadšeným tónem oznamovaly, že zemřela Miriam Makeba a v Indii při záplavách přišlo o život více lidí než obvykle.
Nic dalšího pozoruhodného na něm neshledávám, a tak mi kusé zprávy úplně stačí.
Včera jsem však, v hodině vysílání českého televizního zpravodajství vyhrazené, konala cosi v doslechu přijímače. A nestačila jsem se divit.
V Praze zachytil eskalátor nohu dalšímu „neukázněnému dítěti“. Dopravní podnik tvrdí, že všechno je v pořádku. Jsem paranoidní matka; na eskalátorech (a nejen těch v metru) jsem vždycky dávala na nožičky (a ručičky) dětí obzvláštní pozor, nabádajíc potomsvo, aby nestálo u kraje schodů – a to už v době dávno předcházející první nehodě.
Ale nechce se mi věřit, že eskalátory jsou považovány za bezpečné a nikdo neuvažuje o způsobech, jak zabránit dalším zraněním (a nejen dětí) i přesto, že u nás i ve světě k nim dochází; žádná varování o tom, jaká obuv je pro jízdu na eskalátoru (ne)vhodná, žádné upozornění na rizika (kromě toho, že se cestující musí za jízdy držet madla, nesmí si sedat a pokládat zavazadla a že dětský kočárek mají přepravovat dvě osoby), žádné viditelné upozornění (jako je třeba na strojích v továrnách), žádné uvažování o technických nebo psychologických možnostech snížení nebezpečí… Všechno je stále „v normě“.
A pak tu máme dvojitého, vlastně trojitého, agenta – Jordánce, který pronesl na schůzku na vojenské základně výbušniny a zabil (kromě sebe) i sedm důležitých pracovníků CIA. To je smutné (škoda tolika životů), ale mě zaujala i slova, jakými ji hlasatel podal: „muž, kterému věřili, pronesl výbušninu…“, „…o kterém se domnívali, že přešel na jejich stranu…“ „mezi mrtvými je údajně i matka tří dětí…“.
Tedy, předně, agent CIA nemá – podle mě, a pomněte, že já tomu nerozumím – komu co věřit; zpravodajské služby se pohybují na poli podobném válečnému a stejně, jako Američané „věřili“ Balawímu, „věří“ jistě Afghánci zase jiným americkým agentům (kteří přinášejí smrt bez toho, aby se museli obětovat sami). Mrtvá matka tří dětí… ano, také je mi líto sirotků. Ale, uznejte sami, copak matka tří dětí, které záleží na její bezpečnosti, pracuje jako velitelka vojenské základny na nemálo nepřátelském území? Tady jde o riziko povolání, kterého si paní, nikoliv civilistka, byla jistě vědoma.
Život není akční film… ale melodramatičnost by ve zpravodajství místo mít neměla.
Ani když jde o atentát na agenty CIA, ani když jde o popálené dítě, ani když jde o vyměněná mimina.
Tedy, nevím, jak vy, moji čtenáři, ale já od zpravodajství – když už se na něj někdy dívám – čekám důležitá fakta, ne emoce. Zajímá mě státní rozpočet, podvod starosty Horní Dolní i nepochopitelné vymírání ptactva na Nejneznámějších Ostrovech, ale nepotřebuji vědět, že fence v Dolní Horní se narodilo dvanáct štěňat, slepice v Zadní Přední snesla podivné vejce a maminka popálené Natálky vymalovala pokojíček. Takové zprávy by (jen podle mého laického názoru) měly být vyhrazeny úplně jiným pořadům.
http://www.reflex.cz/Clanek37398.html
Marťas[[openidhttp://martas72.blogspot.com/]]
led 06, 2010 @ 13:40:18
Výborný článek, úroveň našeho čekého zpravodajství je standardně nízká a někdy ještě nižší…. škoda, že nemám Tvůj vyjadřovací talent 🙂
Maire
led 06, 2010 @ 13:43:31
Naprosto s tebou souhlasím. Díky za článek! 🙂
danka
led 06, 2010 @ 13:46:56
Ja už teda ani nechcem, aby ma niekto zavolal na niečo dôležité, jediné správy, ktoré znesiem, sú v rozhlase – jasné, stručné, o najpodstatnejších udalostiach. Sledovať, ako sa nejaká celebritka stala krstnou mamou levíčaťa v zoo pre mňa nespĺňa kritérium správy hodnej hlavného spravodajstva.
vrn
led 06, 2010 @ 14:07:18
Ach jo, děkuji za smutnou informaci o Miriam Makebě. Jeji deska byla první, kterou jsem si kdy v životě pořídila a hrála si pořád dokola.
L.
led 06, 2010 @ 14:27:29
No…..taky casto nevericne kroutim hlavou, co jede v hlavnich zpravach vecera…a ze stejnych duvodu na ne koukam stejnym stylem jako Ty, manzelko…
filipika
led 06, 2010 @ 14:31:49
Pasaz o ceskem zpravodajstvi trefna, tez souhlasim… zajimave bylo take sledovat, jak v Udalostech CT uz od poloviny prosince nastala zvlasti okurkova sezona, nebot se vysilala neuveritelne nedulezita temata.. jestli se opravdu nic primerene katastrofalniho (nebot v soucasnosti se na nas hrnou temer same katastrofy) nedelo, brala bych to znovu:)
Sheba
led 06, 2010 @ 15:15:32
Zpravy nesleduju, krome obcasneho BBC. Davno tomu, co jsem zjistila, ze maji temer nulovou informacni hodnotu, co se objektivniho podani cehokoliv tyce…
M.Amar
led 06, 2010 @ 17:50:39
Já zprávy taky nesleduju, ale zrovna včera jsem viděla tu reportáž o chlapečkovi, co se mu noha dostala do eskalátoru v metru a vyjádření Dopravního podniku hl. m. Prahy, že si za to určitě může sám!!!! V Praze nebydlím, nejezdím tam každý den, ale jsem to jenom já hloupá, která si myslí, že ty eskalátory nejsou bezpečné ani v nejmenším???? Jediná reportáž a fakt mě dokázala nas*at, protože já jsem dospělá a na eskalátor v metru mám hrůzu stoupnout, co teprve čtyřletý chlapec. A jít tam s kufrem? To je pro mě noční můra. Schody jezdí nadmíru rychle a to nemluvím o jejich úhlu. To je taky kapitola sama pro sebe.
proctonejde
led 06, 2010 @ 18:48:32
tak nevim jelikoz jsou tu vsichni co ctou, teda aspon manzelku, tak me prekvapuje, ze zpravy nectete? Kdyz uz se vam na ne nechce divat, diky tem trapnym reportazim do poctu(nebo aby se zamluvilo neco \"nedulezite\"), tak proc kdyz uz brousite internetem nectete zpravy na nem??? Samozrejme, ze nekdy ten obsah je take zaujatej, ale kdo komu nakazuje aby to clovek cetl dokonce?! :o))) A nevim, ale clovek by mel mit aspon nejaky prehled o tom co se deje ve svete, ne? Neminim tim ,ale aby jste povinne stravili tri hodiny denne na cteni zprav…. to ne! :o)
Cheorchia
led 06, 2010 @ 21:15:54
Ja se na zpravy divam :). Mam rada prehled o tom,co se deje. Ale je fakt,ze nektere zpravy jsou pro me taky zbytecne :).
Nora
led 06, 2010 @ 22:39:36
A my pozeráme Vašu ČT24 a musím povedať, že informuje lepšie aj o tom, čo sa deje u nás ako naša vlastná TA3. Komerčné stanice informujú \"zaujímavo\" všade, to škoda pozerať
Cirrat
led 06, 2010 @ 23:30:39
Mě spíš na těch dvou eskalátorových kauzách zaráží jedna věc – jak teď, tak i v případě toho kluka loni, oba dva dělali něco, co na eskalátoru dělat neměli. Ten starší blbnul a ten mladší podle původního článku si měl hrát a tou nožičkou jezdit po rantlu. V současné verzi už to není (zato je tam bůhví proč video chudáka kluka, jak ho vyprošťují – já bych teda žalovala za tohle). Díky tomu, že od malička žiju v Praze, používám eskalátory téměř denně (kromě případu, kdy nevycházím z domu). Jsou v metru, jsou v obchoďácích, jsou na nádraží… Jsou všude kolem nás. Nemůžu si pomoct, ale když mě zvládla matka naučit, jak se na to leze a že na eskalátoru mám stát klidně, určitě to půjde i ostatním. Tuhle jsem v jednom obchoďáku potkala maminku se šprčkem a kočárkem. Poprosila mě, abych vzala kluka za ruku a sjela s ním dolů. Jela za mnou s tím kočárkem, kluk stál klidně, držel se mě za ruku a nebyl s tím žádný problém. Myslím, že jádro pudla asi nebude v piktogramech nebo v nových krytech (nový! a vylepšený!), ale spíš v tom, jak se lidi na nich chovají – a jak učí své děti, aby se na nich chovaly…
Cirrat
led 06, 2010 @ 23:32:38
Já jsem nejdřív nadatlila ten svůj blog a až pak jsem šla brouzdat sem. Vážně 🙂
Manželka
led 07, 2010 @ 01:15:34
Zprávy v rozhlase, vida, to mě nenapadlo – už dlouho jsem je neslyšela! A, samozřejmě, že zprávy čteme (tedy já, občas, a snad všichni), ale přece jen… když už náhodou vidím zprávy v televizi, bylo by hezké, kdyby se držely faktů a vynechaly omáčku (myslím si). A ano, je možné, že jsem se \"dívala\" na nějakkou komerční stanici, to už teď nevím. Cirrat, četla jsem 🙂 . Nevím, ale já mám před eskalátory respekt spíš instinktivní, než naučený – když jsem byla dítě, bylo k nejbližšímu eskalátoru jeden a půl hodiny cesty a rodiče mě tam moc často nebrali (také proč), takže jsem \"zásady stání na eskalátoru\" nikdy neměla. A předpokládám, že nejsem sama… a že nás zas možná není tolik, kdo mají dost motbidní představivost na to, aby uvažovali takhle do důsledků (pokud jde o děti, jsem paranoik – i doma ukládám děti tak, aby byly pokud možno chráněné, kdyby vybuchl kotel… například). Tedy, teď možná už ano, když se stalo pár nehod, ale copak se o tom mluvilo předtím? (A s tramvajemi je to samozřejmě hloupost, přednost chodce snad nemůžou myslet vážně?!)
Cirrat
led 07, 2010 @ 10:06:15
To by ses divila, kolik lidí myslelo (a myslí) absolutní přednost chodců vážně… Ono to pořádně nefunguje ani u těch aut, každej den uskakuju jak kobylka luční, protože mě jeden pruh pustí – a druhej mi jde po krku, no a navíc takováhle hrouda železa… No, já mám před eskalátory respekt furt – i když je používám denně. Má to zuby 🙂 A stačilo slyšet historku o jedné známé, co spadla tak blbě, že má na zadnici obtisknuté ty zuby, jak to zajíždí dolů, a vidět jednu paní, jak si na nich rozbila hlavu a je jasné, že je to věc nebezpečná. Leč pohodlná… 🙂
Jíťa
led 07, 2010 @ 12:25:39
Já se většinou na zprávy taky nedívám a jsem na tom podobně jako ty (i můj muž sleduje zprávy na všech možných a nemožných kanálech), když je něco zajímavého, tak mě zavolá, nebo mi to přetlumočí a pokud je to něco, co jsem chtěla shlédnout, pátrám pak ve videoarchívech na netu. Taky mi vadí, že z půlhodinových zpráv vidím asi 5minut zajímavého a zbytek je ta omáčka, takže škoda času, když v té době můžu třeba žehlit. Na eskalátorech se bojím, bojím se i když jezdí pás u pokladny v supermarketech, protože zvědavé dítko, které si chce stoupnout na špičky, aby lépe vidělo, chytne se okraje pásu a než se naděju bude bez prstíku, takže sleduju, varuju, tluču nenechavou ručku….