"Fuj," otřásl se Choť odporem, "co to je?"

 To, nad čím se u televizní obrazovky zhrozil, z ní zmizelo, než jsem se přišla podívat. Šok ale přetrvával: "Tam byla nějaká hlava na polštářku! S korunou!"  

 

"Aha," rozsvítilo se mi, "asi lebka svatého Václava? Ta už nemá pravou korunu, tu už mu sundali… Ale měl bys vidět ten průvod, když tu lebku nesli na nosítkách z Vyšehradu na Hrad! Skoro tři čtvrtě milionu lidí s ní šlo!"  

 

"Vy Evropani jste barbaři!" děsil se Choť dál. "Řezat lidem hlavy a pak je vláčet městem a vystavovat, fujtajbl!"  

 

"No tak moment," nechtěla jsem dát svou národní hrdost lacino, "jací barbaři? To mi říkáš ty? Afričan? Neměl snad král Ghézo v Dahome na lidských lebkách postavený celý trůn, nedláždil lebkami podlahy svých komnat?"  

 

"No jo," opáčil Choť s nezmenšeným pobouřením, "ale to byly lebky nepřátel!" Divže si neuplivl: "Ne hlava vlastního krále! Vy divoši…"

 

A v tom jsem si vzpomněla na nebohého Atahualpu, krále Aztéků, krále národa, proslulého četnými a krutými lidskými obětmi. V 16. století, když se ho Španělé pokoušeli přimět k přijetí křesťanství, bránil se stejně zhnuseně: "My sice obětujeme bohům své nepřátele, ale vy jste zabili svého boha, a sami pijete jeho krev a jíte jeho tělo. To se mi zdá nesmírně zvrácené."  

 

Španělé za to Atahualpu zabili. My Slované jsme mírumilovnější: Chotě jsem nechala naživu a poopravila své mínění o tom, že lebka krále na polštářku se přece musí (!) každému (!) zdát normální.