"Aaaaaau!" zaúpění starší dámy v rezavém kožichu přinutilo k ohlédnutí všechny pasažéry tramvaje.

"Dávejte přece pozor," obořila se na vedle stojícího mladíka, "vždyť jste mi tím rukávem málem… no vy jste mi strhl náušnici!" Málem se rozplakala. "Zlatou!"

 Poodstoupila, aby si mohla prohlédnout podlahu.

 

Sledovali jsme scénku ze zadní plošiny, já, Choť a kočárek.

 

Někteří cestující se dívali pod nohy, nespatří-li tam nápadné zablesknutí.

 

"Nemáte ji zaseknutou v tom rukávu?" pověsila se paní na mladíka.

 

Oslovený protřepával bundu. "Nemám… Podívejte, že nemám…" mumlal a rudnul ve tváři, jak se snažil dámu setřást.

 

Zkontrolovala jsem košík kočárku i podlahu kolem nás, jen tak pro formu, ze solidarity – paní stála víc než tři metry od nás.

 

"To je zvláštní, že to nenašla," divil se Choť, když ryšavě chlupatá paní vystoupila, "kam by se tady mohla ztratit tak veliká náušnice?"  

 

Večer, když se Choť doma svlékal, vyklouzla zlatá slza z kapucy jeho bundy a cinkla o podlahu.  

 

"Kde vystupovala ta paní, pamatuješ se?" chtěla jsem vědět. "Napíšu tam inzerát, třeba se ozve… Anebo to odevzdám na Dopravním podniku, třeba tam mají něco jako ztráty a nálezy," malovala jsem si. Ztracený klenot jsem uložila do příruční kapsičky u dětského kočárku… a zapomněla jsem na něj.

 

Až do předvčerejška, kdy jsem si přečetla Cheorchiinu historku o ztracené náušnici.  

 

Po roce už na ztráty a nálezy nepůjdu. Ale jestli někdo znáte paní v rezavém kožichu, která v tramvaji ztratila náušnici, řekněte jí, že ji má u nás.  

 

(Totiž, moment… nejdřív se podívám, jestli je ve sklepě ještě vůbec ten starý kočárek!)