V podvečerních hodinách drnčící domovní zvonek značí zpravidla návštěvu poštovní doručovatelky.

 

"Dobrý den, mám tady dopis pro Karímu Sadio," hlásil ženský hlas do interkomu včera.

 

Poprosila jsem paní, ať chvíli posečká, obula jsem se a spěchala si pro list.

 

"To je pro Karímu Sadio," upozornila mě paní listonoška, když jsem se objevila ve dveřích. Potvrdila jsem, že jsem si toho vědoma, a chystala se obálku převzít.

 

"Sadio?" zopakovala zkřehlá zaměstnankyně České pošty ještě.

 

"Ano, to jsem já," ujistila jsem ji.

 

"Promiňte, to víte, já vás neznám… Tady mi to podepište… A tady napiště ještě vztah."

 

"Vztah?" nechápala jsem.

 

"No vztah, víte, oni to od nás chtějí… Že jste manželka nebo něco…"

 

"Ale já nejsem svoje manželka, já jsem já!" bránila jsem se myšlence na písemné prohlášení, že jsem snad možnosti registrovaného partnerství dovedla k revolučním koncům a stala se manželkou sebe samé.  

 

Paní od pošty přestala nad záhadou "jméno exotické, prdel česká" bádat a dopis mi vydala, aniž by žádala dalšího dokladu, že já jsem skutečně já.  

 

Byla naštěstí v pátrání po mé srozumitelné identitě o poznání méně urputná, než pracovníci Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně, kteří můj Baobab v lipové aleji (na jehož obálce, záložkách i uvnitř textu je několikrát zmíněno, že autorkou je Karíma Sadio) zařadili do katalogu i regálků mezi autory, jejichž příjmení začíná na písmena Ku- .

 

Dali si totiž tu práci, že vyhledali jakýsi dávný překlad, na kterém jsem pracovala pod svým dívčím jménem… a tak pod mé dívčí jméno budou zřejmě nadále řadit všechno, co kdy napíšu sama za sebe.  

 

No řekněte, co se mám co jmenovat Sadio!