U okének pokladen bylo skoro prázdno. Veliká nádražní hala se na první pohled zdála nebývale klidná; jen pár cestujících tu čekalo na zpožděný vlak do Ostravy.

Starší dáma se posadila na lavičku vedle Chotě a dětí. Usmívala se. Pozorovala – tak, jak už to starší dámy mají ve zvyku.

„To je hezký chlapeček,“ chválila.

Hezký chlapeček si paní přeměřil nenadšeným pohledem.

„A jak krásně mluví česky,“ nenechala se odradit. „Ten se jistě narodil tady?“

Ignorovat dámy je nezdvořilé. Choť, vyrušený z obvyklého těšení se na odjezd z náruče jižní Moravy,  přisvědčil.

„A maminka, maminka je naša?“ pídila se paní dál.

„Mmmm…“ udělal Choť v odpověď.

„Je naša?“ zdálo se „mmmm“ tazatelce málo průkazné.

„Je Češka.“

„No tak je naša,“ rozzářila se dáma.

„Ne,“ odtušil Choť. „Je z Prahy.“