Povzdech ve sluchátku zašuměl jako ozvěna moře v mušli.

"Ne, s Chotěm k nám radši nechoď, Ahmed ho nemá rád."

"Proč?" divila jsem se. "Vždyť se viděli všehovšudy jen jednou, a to jen chvilku? A připadalo mi, že si docela rozumějí?"  

 

Zasmála se.  

 

"Jo, to jo. Líbili jste se mu, moc. Ale jak mu pořád říkám, že tvůj Choť vaří, myje, žehlí, děti hlídá, sex že máte každou noc a dárky ti nosí… tak už ho začíná pěkně štvát."  

 

"Co?" Užasla jsem. "Toho chlapa, o kterém Ahmedovi vyprávíš, bych si přála poznat!"   (A připadlo mi, že i sám Choť se za něj občas vydává.)  

 

"To já taky," zasnila se. "Ale uznej, někoho mu přece za příklad dávat musím… I když není opravdovej."  

 

A já si, bůhvíproč, najednou vzpomněla na ty zástupy chápavých, schopných, sexy, milých, štíhlých, usedlých, upravených a vždyšťastných Stepfordských paniček, které jsou provdány za choťovy kamarády a jejichž jediným životním cílem je prý blaho jejich manželů…