Na řadě je plastická chirurgie.

"Vážím jen o kilo víc, než před těhotenstvím," pochlubila jsem se nedávno Choti.

 

Překvapení ho zbavilo taktu: "Před kterým?"

 

"Před každým. A taky jsem tolik vážila před svatbou. A po ní," vypočítávala jsem. "Nepamatuješ si, jak jsem vypadala, když sis mě bral?"

 

"Buď ráda, že si to nepamatuju," odtušil Choť, a já, vidouc zasmušilý výraz v jeho obličeji, jsem ho konejšila: "Inu, to víš… Vážím stejně, ale stejně to nevypadá… když jsem v břiše odnosila a pak odkojila tři děti, a bude mi za chvíli čtyřicet, tak už holt nemůžu vypadat jako šestnáctiletá baletka…"

 

"Musíš cvičit!" zablýskla se Choti v oku bojovná jiskra.

 

"Proč ne?" souhlasila jsem bez váhání, potěšena, že v mém případě Choť dává přednost opravě před výměnou. "Přijď třikrát týdně z práce o hodinku dvě dřív, já ti na tři hodiny předám děti – ono, aby to k něčemu bylo, to se musím sportu věnovat aspoň jedenapůl hodiny třikrát v týdnu, teď ještě než někam dojedu, převleču se, vykoupu… No a za půl roku, maximálně za rok, budu jako nová… Skoro."

 

Odpovědí bylo mi zamyšlené ticho.  

 

Večer jiný manželský pár na obrazovce řešil, zda muž má či nemá podstoupit plastickou operaci. "Pomůže mi to v práci," argumentoval kandidát omlazení.

 

"Vidíš," zablesklo se Choti v oku podruhé. "Měl bych se poohlédnout po plastické operaci," pravil v položertu.

 

Nedala jsem se: "Ale až po mně! Jsem starší, mám přednost!"  

 

Ve všedních dnech zapadly naše debaty, překryté nánosem dalších, neméně bizarních, legračních, tragických i obyčejných. Připomněla mi je až zpráva, která mi přišla dnes ráno do e-mailové schránky.  

 

"Pošlete své děti na studium do zahraničí," vyzývá mě kdosi.