Ležela tam vedle postele, celá zválená, poznamenaná šmouhami prachu a otisky dětských prstíků.

  „Tu tašku ti vyperu," volala jsem na Chotě. Mlčení je souhlas; obsah zavazadla jsem vyklopila na stůl.
Červený leták byl jako nápadný asi zamýšlen už při výrobě; není divu, že upoutal i moji pozornost.

Brožurkou mávajíc nad hlavou, řítila jsem se k Choti. „Pomoc osobám ohroženým domácím násilím?! Cítíš se snad ohrožen domácím násilím?" ohrožovala jsem ho. (Když už má tu brožurku. Třeba by mě na týden vykázali z bytu od rodiny…).

Vzhlédl ke mně od stolu.

„Ne… to jsem vzal pro tebe," prozradil mi s ustaraným výrazem.

„Pro mě? Chystáš se mě týrat?" vyjevila jsem se při představě, kterak se drobounký flegmatický Choť dopouští násilí na obrovské cholerické Manželce. Mrkl na mě:

„Já ne. Ale až si najdeš někoho jinýho… tak to si piš, že ten tě tlouct bude!"