Kulturním šokům se nevyhneme. Tedy Choť.

"Musíme dětem prohlížet hlavu, ve školce mají vši," poznamenala jsem jednoho večera.

 

"Vši?!" vyděsil se.

 

"Proboha, co tam chodí za děti, že mají vši?!"

 

"Ale no přece… vši může dostat každý, to neznamená, že tam chodí špinavé děti…"

 

"V naší rodině nikdy nikdo vši neměl! V naší škole taky ne! Řádové sestry by do budovy nepustily nikoho, kdo nebyl dobře učesaný, natož kdyby měl vši," oponoval mi Choť.

 

"No já jsem vši sice taky neměla, ale to přece neznamená, že je nemůžeš chytit v tramvaji, v obchodě… Někde na tebe vleze veš, a je jí jedno, jestli se koupeš třikrát denně!"

 

Choť vypadal přesvědčen jen zpola a já doufala, že vešné zkušenosti se nám budou vyhýbat i nadále.

 

Následujícího rána nás čekalo další překvapení: z parkoviště před domem zmizela popelnice. Zatímco mě potěšila ohleduplnost zloděje, který ji odvezl i s obsahem, Choť se zdál být šokován:

 

"Popelnice? Jak může někdo krást popelnice?? Co jste to za lidi?" zahrnul v rozhořčení do množiny zlodějů odpadu i mě.

 

 

Nové popelnice, promptně dodané majitelem domu, jsme si teď teprve začali považovat! Ukryli jsme ji před zraky a dotekem nenechavců na chodbu, za bezpečnostní mříž. Popelnice trůnila na koberci a já uvažovala, jak zajistit, že tahle odpadní nádoba už nás neopustí. Někteří obyvatelé okolních domů své plastové miláčky popsali vlastními adresami. Jeden ze sousedů šel v ochraně majetku ještě dál; provrtal víko, aby jím mohl protáhnout bytelný řetěz na zámek a zajistit tak, že do jeho popelnice nikdo nepovolaný nevyhodí ani slupku.

 

Naše popelnice seděla na koberci a čekala, co pro její bezpečnost udělám já.

 

"Barvy? To my nevedeme, zkuste nějaký ten… Baumax, nebo Bauhaus," vyslechla jsem si několikrát,  a když jsem se blížila k domovu, smířena s tím, že popelnice znovu přenocuje na chodbě a mně nezbude, než se nazítří vydat na druhý konec města do obchodu pro kutily, všimla jsem si něčeho, co jsem celá léta považovala za samozřejmost. Před domem, přímo přede dveřmi, stojí pouliční lampa. Pěkná, bytelná pouliční lampa.

 

Vrátila jsem se do obchodu, a místo barvy ("zkuste Baumax nebo Bauhaus") koupila silný řetěz s kvalitním zámkem. I dva klíčky mi k němu přidali.

 

Popelnice přišla o pohodlí na koberci i o svobodu pohybu, ale zato byla na čerstvém vzduchu, v bezpečí, spořádaně připoutána ke sloupu. 

 

Klíčky jsem pověsila do skříňky k ostatním.  

 

Každé ráno, každé odpoledně, každý večer, když jsme odcházeli z domova nebo se domů vraceli, vídali jsme vedle klíců od bytu viset i klíčky od řetězu k popelnici. Mohli jsme si popelnici kdykoli odvázat, kdyby se nám chtělo. Ale já měla v úmyslu jí svobodu jen propůjčit na kratinkou chvíli každého pondělního rána, aby popeláři mohli konat svou povinnost. A pak zas šupky dupky, pěkně pod zámek, na totéž místo u lampy, tam co popelnice stála, chuděra svázaná, i minulou sobotu – den před padesátým výročím nezávislosti senegalské republiky – kdy jsem já (po deseti letech půtek) prohrála boj o nezávislost na velikonočních zvyklostech.  

 

Klíčky od zámku k popelnici ve skříňce osaměly; šli jsme koupit barvy na vajíčka a další náležitosti. "Zapomněla jsem na vodu," napadlo mě při návratu. "Jděte napřed, zastavím se pro ni ve Večerce," loučila jsem se s Chotěm a dětmi. S láhví kojenecké vody v ruce jsem o deset minut později zírala na prázdný háček ve skříňce na klíče. Na ten háček, na němž ještě toho rána visely klíčky od popelnice.

 

 

"Ne, neviděl(a) jsem žádné klíče," odpovídali všichni členové rodiny, kteří odpovídat umí. 

 

"Ne, nebral(a) jsem odtud žádné klíče," zapřísahali se, když jsem o tři hodiny později měla zpřevracený celý byt způsobem, za jaký by se nemusela stydět ani policejní jednotka provádějící domovní prohlídku. 

 

Ktrý moula zrušil právo útrpné?  stýskala jsem si, když jsem po dvěstěosmdesáté první šťourala ve výlevkách, a klíčky, které "nikdo nevzal, nikdo neviděl" ne a ne se někde objevit.

 

Jak ubíhaly hodiny, ubývala moje trpělivost s hledáním a Choťova trpělivost se mnou.

 

"Už toho mám dost, už o žádných klíčích od popelnic nechci nic slyšet! Nemohla sis ty klíče rozdělit? Copak někdo nechává klíč pohromadě s náhradním na jednom klíčku?" divže si neťukal na čelo. Já ho na oplátku po dvěstědvacátéprvé nařkla, že klíčky určitě někam spadly jemu a vůbec, jestli ne, tak jak to hlídá, když si nevšiml, že mi potomci berou klíče! Je div, že se neztratilo rovnou nějaké dítě!

 

Děti klíče vzít nemohly, vysvětlil mi Choť, protože na skříňku nedosáhnou. Musely by si přinést židli, a vidím tady snad přistavenou židli? Nevidím. Tak kdoví, kde ty klíče jsou, kdoví, kam jsem je já sama dala a vůbec, on končí s hledáním, s popelnicemi i se mnou a jde spát.

 

V půl šesté ráno jsem uléhala s myšlenkou, že klíčky pravděpodobně někdo snědl. Myšlenky na případné zažívací potíže polykače klíčů mě trápily jen o málo víc než to, že do chvíle, kdy popeláři obvykle ulehčují popelnicím v naší ulici, zbývalo jen 24 hodin.  

 

 

 

(Pokračování)