Nedělní dopoledne zastihlo děti s Chotěm barvící vajíčka, sebe i stěny a podlahu našeho příbytku. Hledání ztracených klíčků od popelnice jsem už vzdala.

"Tak já někam pojedu koupit tu pilku na železo," oznámila jsem Choti. "Nevadí, že si vezmu tvoje kalhoty? Ty moje mi už nejsou…" hlásila jsem, oděna v tom, co jsem vylovila z jeho šatníku.

 

 

"Hm, tak to jsi asi opravdu zhubla," usoudil Choť (o tři dny dřív mé smrštění o šest konfekčních velikostí komentoval slovy "to se mi nezdá, že bys byla štíhlejší, to bych si musel všimnout!") a přidal varování: "ne abys mi je zničila! Nebo vytahala!"

 

Když pro výstrahu vypočítával všechny drahé a úžasné páry bot, které jsem si od něj vypůjčila, okopala, odřela a ušmudlala, prchla jsem z bytu.  

 

 

Před domem jsem ještě jednou zkusmo zalomcovala řetězem, poutajícím popelnici k lampě. Držel pevně. Představila jsem si, jak budu za pár hodin ten bytelný řetěz škrábat pilkou na železo. To už bych to mohla dělat rovnou pilníčkem na nehty. Jo! V Dakaru se slaví padesáté výročí nezávislosti, a já tu budu pižlavě osvobozovat popelnici. Jak symbolické.  

 

 

Třeba by se ten zámek dal nějak otevřít bez klíče? Sponky snad doma máme… a Google ví všechno… Zamířila jsem zpátky domů. Vyptala se Googlu, shlédla instruktážní video, nachystala zlodějské náčiní a vrátila se k znehybněné poplenici. Zámek řetězu se pohnul jen o kousek. Kolemjdoucí diskrétně odvraceli zrak. Pochopila jsem, že sponky nepomůžou.

 

 

"Můj mladší bratr umí otvírat zámky sponkama," podotkl Choť od kuchyňské linky, kterou dětem pomáhal přebarvit velikonočními barvičkami na zeleno, na modro, na oranžovo a na červeno.

 

 

"Tvůj mladší bratr je v Ziguinchoru," připomněla jsem mu. "Moje starší sestra taky umí otvírat zámky sponkama. Akorát, že je v Praze! Kde máme, sakra, ten šroubovák?"  

 

 

Vyzbrojena šroubovákem, vydala jsem se zpátky k popelnici. Když vyrazím ten čep, upadne víko a popelnice bude volná…za předpokladu, že tadyten čudlík je opravdu čep a ne jen nějaká ozdůbka. Bum! Bum! Škub! Páčila jsem čep z víka po desetinách milimetru.  

 

 

Procházející se rodinky mě zasypávaly letmými pohledy. Doufala jsem, že když nikdo nezavolal policii na skutečné zloděje popelnic, nezavolá ji ani na jejich osvoboditele. 

 

 

"Copa to tu provádíte?" naklonil se ke mně velikonočně podnaladěný tatík. "Můžu vám nějak pomoct?"  

 

 

"No, kdybyste třeba uměl otvírat zámky kancelářskou sponkou…" moje naděje pohasínala úměrně s leskem rytířových očiček.  

 

 

"Tódle… neotevřu. A tady to, to musíte urazit. Já vám to udělám, ale to tu popelnici zkurvím… No tak to zkurvíme," uchopil šroubovák. "Jenže to pak musíte ještě urazit to víko, protože tudy to neprovlečete. Máte majzlík? A je ta popelnice vůbec vaše," přišlo mu to legrační.  

 

 

"Majzlík nemám. Šroubovák a kladivo, to přinesu. A jo, je moje, já tady bydlím," uklidňovala jsem ho.

 

 

"Jé, vy jste tu ještě," radovala jsem se o tři minuty později, když jsem zachránci přinášela kladívko.   Zašklebil se na mě. "to vy ste si jako… to… myslela, že lidi jsou takový svině?"  

 

 

Několika ráznými údery kladiva si sedřel kůži na kloubech rukou. Dalšími údery naštípl víko popelnice. Deus ex machina – řetěz zachřestil na sloupu, popelnice byla volná.   

 

 

"Tak… já vám to aspoň ošetřím," brala jsem si ze zakrvácených rukou zachráncových zpět své nástroje.   "To ne… to leda byste tam měli něco k pití," oblízl se.  

 

 

"K pití… hm," zamyslela jsem se, "to my tam toho moc nemáme. Vlastně je tam lahvička nějakýho čínskýho liči likéru… Ale, víte, my jsme abstinenti, takže moc ´pití´se u nás fakt nenajde…"

  

 

"Ale to, jak jste říkala, to taky zní dobře," připustil pán, že k vyjádření vděku za pomoc při zničení popelnice snad čínský likér stačí.  

 

 

"Ale máme tam bordel," varovala jsem ještě, když jsme stoupali po schodech k bytu. Náš příbytek je k přijímání návštěv uzpůsoben pouze mezi jednou a šestou hodinou ranní, kdy jsem už uklidila a děti spí. V šest hodin, nejpozději v půl sedmé, nastupuje zútulňovací směna, a v osm už by nikdo nepoznal, že se u nás doma někdy v posledních letech uklízelo.

 

 

(Pokračování)

 

 

Předchozí část:  Popelnice na koberečku