Koutkem oka jsem zahlédla něco černého. Nahmatala hebkost a vytáhla na světlo.

Látka tichounce zašustila směrem k podlaze.  

 

Nesmím být nevděčná. (Mlč, mlč!) říkala jsem si, když jsem zírala na hvězdné odlesky, tančící na černé látce… čehosi.  

 

"Co to je?" ptala jsem se Chotě a snažila se, aby mi do hlasu ni do výrazu nepronikla známka nenadšení.  

 

"Sukně," pravil Choť.  

 

Neudržela jsem se: "A co s ní budu dělat?"  

 

"Oblečeš si ji, až půjdeme ven někam," oznámil mi Choť, se kterým jsem za posledních deset let byla "někde venku" jednou (když, pravda, nepočítám Leningradský balet a Pavarottiho koncert na svatební cestě).  

 

"Někam ven? Tohleto? Třeba, myslíš, do opery?" užasla jsem.  

 

"Proč hned do opery? Třeba někam… do restaurace…?"  

 

Ta poznámka mi navodila vtíravou představu, jak cestou z dětského hřiště otvírám dveře u MacDonalda, ověšena dětmi, oděna v lurexové sukni a vytahaném bavlněném triku, na zádech mám batoh s plenkami a na nohou tenisky.  

 

Kousla jsem se do jazyka, abych se nezeptala, kde mám k té sukni topeček a boty.  

 

"Ty si to ani nevyzkoušíš?"  

 

Teď se zklamání v hlase snažil maskovat Choť.  

 

"Ale jo," zaplašila jsem fastfoodovou představu a nasoukala se do sukně.  

 

"Ty, to je nějaký divný, tohleto…"  

 

Na levoboku mi visel dlouhý kus blýskavé látky.  

 

"To vůbec není sukně," došlo mi, "to jsou šaty! Šaty s jedním rukávem! Minišaty s jedním rukávem!" Moje zděšení dosáhlo hranice nezastiratelnosti.  

 

"No vidíš! Ale to je moc hezký," zaradoval se Choť, když jsem se začala blyštět i nad pasem.  

 

"Hezký… Hm, to je," musela jsem uznat, že i přes ty stříbřité odlesky jsou šaty nenápadné a vkusné  "ale ne na mně… Minišaty! V mém věku! K mým kolenům! Sukni nad kotníky jsem nosila naposled v sedmé třídě! Kdybys mi radši koupil tepláky! A vůbec, tohle nejsou šaty do restaurace, ty jsou tak někam… na bál! Vždyť tu máme děti! Kdy asi tak půjdeme na ples?"

 

"No…," zamyslel se Choť,  "mohli bysme… až bude Miminko maturovat."