Není nad dobré kamarády. Takové, co vás opravdu milují a nestydí se to říct.

Už ani nevím, jak jsem se seznámila s Jagem. (Přirozeně se nejmenuje Jago, to je jen krycí jméno, o kterém jsem přesvědčena, že mu moc sluší.)  Jago pochází z Jordánska, žije v Česku a nevím, kolik mu je, ani jak vypadá – viděla jsem ho totiž všehovšudy jednou, a to už je pěkných pár let zpátky. Vídá ho jen Choť, v mešitě.

 

Ale to, že Jaga nepotkávám, ještě neznamená, že mi chybí – vede se mnou totiž čilou virtuální komunikaci.

 

Posílá mi e-maily: "Where are you, I miss you so much!"

 

O sobotních půlnocích mě prozvání na mobil, o nedělních dopolednách mi píše SMSky: "When can I call you? I miss your sweet voice!"

 

Vůbec mu nevadí, že po telefonu se mnou mluvil jednou, před mnoha a mnoha lety a pouze o tom, kdy potká Chotě, a že by mě po "svítvojsu" zřejmě ani nepoznal.

 

Ve všední dny mi bzučí mobil: "I L U!", dočítám se na displeji. Odesílatel: Jago.    

 

Choť zůstává nad věcí. Já méně; když Jagovy důvěrnosti překračují meze únosnosti, odpovídám mu slovy: "Milý bratře, tvé chování se zdá nezasvěceným naznačovat, že je možné, že mezi námi panuje jiný vztah než čistě bratrský. Můj muž je podezíravý," vymýšlím si, "a jestli se se mnou kvůli tobě rozvede, budeš se muset starat o mě a o mé tři děti," straším ho.  

 

"Dej mi Choťovo číslo," odpovídá Jago střelhbitě, "zavolám mu a vysvětlím, že jde o příšerné nedorozumění!"    

 

Uchýlila jsem se k mlčení. Telefonní číslo! To tak, ještě aby Jagova vyznání v noci rozvibrovala i Choťův mobil!  Kdo by mě a mé tři děti živil, kdyby mi utekli spolu? 🙂