…a přijde o nohu.

Takové věci se v jižní části Senegalu stávají – sice zřídka, ale dodnes. V roce 1982 v oblasti začali operovat separatistické oddíly, požadující samostatnost úrodného regionu Casamance, který se rozkládá jižně od Gambie. Srážky se sice omezily na ozbrojence a armádu, ale do roku 1994, kdy došlo k podpisu mírové dohody, už bylo vážně postiženo zemědělství, turismus, rybolov i běžný život občanů. Přestože přímé násilí na civilním obyvatelstvu bylo během celého konfliktu jen velmi vzácné, život Casamanceanům komplikují (a někdy i berou) pozemní miny.  

 

Vojáci kladli výbušniny podle map, a po zklidnění konfliktu bylo snadné miny odstranit. Horší je to s územími, zaminovanými separatisty – k jejich zamoření docházelo živelně, bez záznamů a plánů, a dnes nikdo přesně neví, která územi jsou bezpečná a která nikoli.  

 

V roce 1998 sice Senegal zakázal používání nášlapných min, ale protitankové miny v armádním arzenálu zůstaly a nabízí se i otázka, do jaké míry respektovali úřední zákaz používání nášlapných min rebelové.   Minové nebezpečí znepříjemnilo žití nejméně devadesátit tisícům jihosenegalců; celé vesnice se vylidnily, školní budovy stojí opuštěny, kliniky uzavřeny, pole leží ladem. Vlastníci půdy se bojí vstoupit na vlastní pozemky, a ani cestování po silnicích není vždy bezpečné. Ještě na podzim loňského roku bylo zaminováno 93 vesnic a více než 70 kilometrů silnic a cest.  

 

Několik organizací – vládních, nevládních i mezinárodních – se pokouší oblast od min vyčistit, ale práce postupují pomalu.   Pomoci se dovolávají také osoby zmrzačené výbuchy – jen od roku 1990 do roku 2005 bylo takových případů bezmála šest stovek. O náklady na léčení zraněných a financování vybavení nemocnic se dělí vládní úřad Centre National d’Action Antimines s neziskovými organizacemi; invalidé se ale dovolávají většího zájmu vlády, která podle nich před problémem zavírá oči v naději, že se o podporu obětem postará někdo zvenčí.

 

"Zdravotní péče a poradenství nestačí," prohlašují prostřednictvím Senegalské asociace obětí min, "postiženým je třeba zajistit i vzdělání, rekvalifikační kursy, podporu v zemědělském podnikání. Je potřeba jim pomoci, aby byli znovu soběstační."

 

To potvrzuje i paní Elisabeth Nassalan: "V naší kultuře musíte být schopen se postarat sám o sebe. V mé vesnici neexistuje solidarita s obětmi min; spolehnout se můžu jen na svou rodinu."

 

Ví dobře, o čem mluví: když se po amputaci obou nohou roztrhaných minou vrátila z nemocnice domů, zjistila, že manžel si už našel jinou ženu a Elisabeth i s jejich osmi dětmi vyhodil na ulici. Nejmladší, tříletá dvojčata, musela dát do dětského domova, abyse mohla starat aspoň o zbývajících šest.

 

 

http://www.irinnews.org/InDepthMain.aspx?InDepthId=19&ReportId=62840&Country=Yes

VIDEO