„To to trvá,“ podupávala Lenka u vrnící počítačové tiskárny, ze které tempem šestnáct kusů za minutu vyjížděly potištěné stránky. „Ten náš starej lakomec,“ prohodila směrem ke kolegovi, „by už taky moh´koupit něco novějšího!“

                                                 

Vzala vytištěné stránky, odnesla je do vedlejší kanceláře. V kuchyňce nechala do hrnečku našumět espresso z kávovaru a v kávou provoněné kanceláři potom zkontrolovala svou e-mailovou schránku, aby si mohla postesknout, že z té sarajevské pobočky jí ještě od rána neodepsali… a to už bude konec pracovní doby!  

Vyřídila poslední telefonáty a výtahem – pěšky je to možná zdravější, ale pomalejší – sjela do podzemních garáží, kde ráno nechala svůj Juke.    

 

Lence se možná povede vyhnout se dopravní zácpě. Cestou domů nakoupí všechno, co potřebuje, od brambor přes tenisky až po prášek na prádlo, v jednom jediném hypermarketu. Doma do mělněného vepřového, koupeného v úhledné plastové vaničce, nasype „směs na mletá masa“, promíchá a vloží do trouby. Nebo, možná, pokud se jí nebude chtít míchat a čekat půl hodiny na sekanou, sáhne po nějaké „hotovce“, kterou stačí na pět minut vložit do mikrovlnné trouby. A nebo, kdyby Lenka měla pocit, že i pět minut je moc, mohla by si udělat instantní polévku ze sáčku – za minutu nachystáno. Kávu uvaří kávovar, vodu na čaj ohřeje rychlovarná konvice. Nádobí umyje myčka, prádlo vypere pračka. Usuší sušička. Podlahu naleští robot.  

Neposíláme si vzkazy po poslech, poštou ba už ani faxem; internetové spojení je čím dál rychlejší. Rychlejší jsou i letadla, vlaky a automobily. Komunikujeme rychle, přepravujeme se rychle. Počítačové tiskárny, nad jejichž výkonem bychom před deseti lety žasli, jsou k uzoufání pomalé. Máme naprogramovatelné rychlejší praní v pračce a myčce nádobí, rychlejší to i ono. Prádlo na jedno použití, instantní pokrmy. Zkrácené verze knih.  

A čím dál tím méně času jeden na druhého…