O tom, že ani osobní doporučení nemusí pranic znamenat

Stál vedle Chotě v tramvaji. Střetli se pohledem a dali do řeči.  

 

"Odkud jsi?"

 

"Z Burundi. A ty?"

 

"Ze Senegalu."

 

"Jak se jmenuješ?"

 

"Choť."

 

"Aha, tak to jsi ty!", zvolal Burunďan významně.

 

"Jak to myslíš?"

 

"Já jsem o tobě slyšel, od své bytné. Že jsi se za mě přimlouval."

 

"Já?" podivil se Choť. "Vždyť tě vůbec neznám?"

 

"Taky jsem se divil," přiznal východoafričan. "Řekla mi, že jste se o mně bavili, a ptala se, jak se máš a dala tě pozdravovat…Já nevěděl, co mám říct – ´toho neznám,´ to nešlo, když jsi mě doporučil a já ten byt chtěl, tak jsem jí pověděl, že se máš dobře, a že ti, hm, ty pozdravy určitě vyřídím!"

 

"Jak se tvoje bytná, prosímtě, jmenuje?" nevycházel Choť z údivu.

 

"Karolína, taková mladá holka to je," popisoval Burunďan.  

 

A Choť si vzpomněl, jak se ho kolegyně Karolína, krátce předtím, než odjela pracovat do jihoafrické pobočky, ptala, jestli nezná nějakého Emmanuela z Burundi, a on jí odpověděl, že jednoho z Burundi nedávno potkal v kavárně, bavili se spolu a zdál se mu v pohodě…  

 

"No, jsem rád, že jsem tě konečně poznal," volal na Chotě Burunďan ještě z tramvajových schůdků, "a za ten byt ti děkuju!"