Kdyby mě tak někdo pohladil, políbil, pomiloval!

I ta stará třešeň pod oknem už rozkvetla. Šeříky provoněly celou ulici a holčičky, které cestou ze školy procházejí přes dvůr posetý okvětními lístky kaštanů, si se smíchem špitají o tom, že David miluje Magdu.  

 

Jolana zavřela okno. Dětské hlásky už do pokoje doléhaly jen tlumeně; rozumět jim nebylo.  

 

V televizi kdosi kohosi objímal; tlačítko on/off uťalo chvíli vášně v nejlepším.  

 

Ve vedlejší místnosti zaplakalo dítě.  

 

S půlročním Marečkem v kočárku, vydala se Jolana do parku, a když chlapeček usnul, posadila se na lavičku. Ve stráni naproti ní se do trávy položila dvojice mladých milenců. Výhled na ně si zakryla časopisem.  

 

"Když něco chcete, řekněte si o to," radila ženám psycholožka. "Nezazlívejte okolí, že vaše přání samo nevytuší," varovala před rozkladným fenoménem mezilidských vztahů.  

 

Jolana zavřela časopis; jestli si chce dát dneska záležet na večeři, měla by ještě stihnout nákup —

 

Dorián už byl doma. Manželku vítal úsměvem; měl ji, koneckonců, doopravdy rád. Ne jako někteří, co se ožení jen z vypočítavosti nebo proto, že "už by měli". O to víc ho ten večer překvapila.  

 

"Potřebuju lásku, potřebuju cítit, že mě máš rád, potřebuju, abys mi to dával najevo," vysvětlovala.  

 

Dočista ho zmátla: "Co zas máš? Vždyť to ještě není ani týden, co jsem ti koupil nové boty!"

 

 

 

Podle velmi skutečného (včerejšího) příběhu mé kamarádky (publikováno s jejím svolením).